Bylo krátce po jedné hodině ráno. Déšť bubnoval do oken policejní stanice v menším městě jménem Horská Lhota, kde se obvykle nic mimořádného nedělo. Na služebně zůstali pouze dva policisté – poručík Marek Vávra a mladý nováček Filip Trojan, který měl za sebou teprve tři měsíce služby.

Telefon zazvonil náhle, ostře, až oba nadskočili. Vávra zvedl sluchátko, a než stihl cokoliv říct, ozval se chvějící se hlas:
„Prosím… musíte sem přijet. Z domu na konci Lesní ulice. Ozývá se to už třetí noc. Řetězy, kroky, ženský pláč. Nikdo tam už roky nebydlí.“

„Kdo volá?“ zeptal se klidně Vávra.
„Sous… soused. Jmenuju se Michal Jílek. Já tam bydlím naproti. Přijďte se podívat, prosím! Já už to nemůžu poslouchat!“

Spojení se přerušilo.

„Zase starý Černý dům?“ zamumlal Vávra a odložil telefon.
„Černý dům?“ zopakoval Filip. „Ten u lesa, co je napůl spadlý?“
„Jo. Ten, co kdysi patřil rodině Langerových. Od té doby, co tam došlo k požáru, se tam nikdo neodvážil nastěhovat. Dva lidi tehdy uhořeli. Třetí – dcera – zmizela. Nikdy ji nenašli.“

Filip zbledl. „A my tam teď máme jet?“
„Přesně tak,“ řekl Vávra a natáhl se po kabátu. „Městská legenda nebo ne, někdo tam něco slyšel. To nám musí stačit.“

Cesta k domu vedla po rozbahněné silnici. Déšť sílil, světla jejich vozu se odrážela od kaluží. Když dorazili k Lesní ulici, město už bylo dávno za nimi. Stromy se skláněly nad cestu, vítr syčel mezi větvemi.

A pak ho uviděli.
Černý dům stál na konci ulice, zarostlý břečťanem, s rozbitými okny a střechou, která se propadala. Vypadalo to, jako by se dům pomalu ztrácel v mlze.

Marek vypnul motor. „Tak, jsme tady.“

Z dálky se ozvalo tlumené kovové cinknutí. Filip se na něj podíval. „Slyšel jste to?“
Vávra přikývl. „Jo. A nebyl to vítr.“

Když otevřeli branku, ta zaskřípala tak hlasitě, že se jim sevřely žaludky. Dvůr byl zarostlý plevelem, na zemi se válely zrezlé plechovky a staré zbytky nábytku.

„Policie!“ zavolal Vávra. „Je tady někdo?“

Ticho. Jen déšť.

Vstoupili dovnitř. Vzduch byl zatuchlý, těžký a plný prachu. Po zdech stékala voda, stropy byly pokryté černými skvrnami po kouři. Filip si posvítil baterkou – paprsek světla se mihotal po zničeném nábytku, po starém pianu, které stálo v rohu místnosti.

A pak to uslyšeli znovu.
Řetězy. Pomalu se táhly po podlaze, jako by je někdo vlekl. Následoval tichý vzlyk. Ženský.

„To snad ne,“ vydechl Filip.
„Drž se za mnou,“ přikázal Vávra a vytáhl zbraň. Pomalu postupovali dál, ke dveřím do sklepa, odkud se zvuk ozýval.

Když je otevřeli, zasáhl je chladný závan vzduchu, který páchl zatuchlinou a spáleninou. Po schodech dolů vedla vlhká stopa – otisky bosých nohou v prachu.

„Někdo tam je,“ zašeptal Filip.

Vávra kývl a sešel první. Když došli dolů, světlo baterky osvítilo něco, co jim oběma ztuhlo krev v žilách.

Uprostřed sklepa stála žena.
Dlouhé vlasy měla mokré, slepené, oblečená byla do starých šatů, které musely být kdysi bílé, teď však byly zašedlé a pokryté sazemi. V ruce držela řetěz, který se táhl po podlaze.

„Pomozte mi…“ zašeptala.

Filip udělal krok vpřed, ale Vávra ho chytil za rameno.
„Kdo jste?“ zeptal se.

Žena zvedla oči. Byly prázdné, kalné, ale v nich se zrcadlilo světlo baterky.
„Já jsem… Klára… Langerová,“ řekla tichým hlasem.

Marek i Filip ztuhli. To bylo jméno dívky, která se měla před patnácti lety při požáru ztratit.

„To není možné,“ vydechl Vávra. „Ty jsi přece…“

„Zůstala jsem tady,“ přerušila ho. „Oni mě nenechali odejít.“

Dřív než stihli cokoli říct, zazněl další zvuk – těžké kroky z horního patra. Jakoby někdo běhal po chodbě. Dveře sklepa se s bouchnutím zavřely a světlo zhaslo.

V temnotě bylo slyšet jen dech obou policistů a tichý šepot té ženy:
„Už jdou…“

Filip rozsvítil baterku znovu – a žena byla pryč. Zůstal po ní jen řetěz, studený a mokrý.

Když se dostali zpátky ven, oba byli bledí jako stěna. Na místě, kde předtím stála, zůstaly na podlaze otisky bosých nohou – vedoucí nikam, končící uprostřed místnosti.

Policie dům prohledala ještě několikrát. Našla pozůstatky tří těl – dvou rodičů a mladé ženy, která měla na zápěstí zbytky železného řetězu. Identifikace potvrdila jméno: Klára Langerová.

Ale od té noci tvrdí všichni policisté z Horské Lhoty jedno:
Kdykoli prší, z Černého domu se znovu ozývá tichý cinkot řetězů a ženský hlas šeptá, že ještě není volná.

A v kronice stanice zůstal dodnes záznam:
„Telefonát – neznámý muž. Hlášení o zvucích z opuštěného domu. Při příjezdu nalezeno něco, co by nikdy nemělo být nalezeno.“