Nikdo si vlastně přesně nepamatoval, kdy se tam začala objevovat. Jednoho dne prostě přišla — tichá, nenápadná, s šátkem na hlavě a s tím malým vozíkem, který vrzal při každém jejím kroku. Jmenovala se paní Koutná, ale většina lidí jí říkala jednoduše „babička od masa“.

Přicházela vždy kolem deváté ráno, když se ještě tvořily první fronty. Pozdravila, postavila se k pultu a s úsměvem řekla:
„Dnes bych prosila jen kousek jater a trochu morkových kostí, pro vývar.“

Řezník Marek, mladý muž s dobrosrdečným pohledem, jí to nikdy neodmítl, i když věděl, že často platí jen drobnými. Někdy jí dal něco navíc – plátek šunky, pár kousků klobásy. Ona mu vždycky poděkovala, složila si nákup pečlivě do tašky a odešla.

A tak to pokračovalo den za dnem.

Lidé ve frontě ji znali, ale nikdo o ní moc nevěděl. Žila sama, to bylo jisté. Vídali ji, jak pomalu mizí v postranní uličce za poštou, směrem k řadě starých domů, z nichž většina byla určena k demolici.

Jednoho dne si ale Marek všiml něčeho zvláštního. Když jí podával maso, její ruce se netřásly jako obvykle. Byly klidné, pevné – a v jejím pohledu se na okamžik objevil zvláštní lesk.

„Paní Koutná, jste dnes nějaká jiná,“ poznamenal.

Usmála se. „Každý den je jiný, mladíku. Jen si toho většina lidí nevšimne.“

Ten den odešla jako vždy. Jenže druhý den nepřišla. Ani ten další. Po týdnu už si toho všimli všichni. Marek se rozhodl, že zjistí, co se stalo.

Našel starou adresu, kterou kdysi zahlédl na účtence, a vypravil se tam po práci. Dům byl zchátralý, okna zatemněná, dveře pootevřené. Vešel dovnitř a zavolal:
„Paní Koutná?“

Ticho. Jen tlumené šustění. Když prošel do kuchyně, zastavil se. Na stole stála nádoba se solí, vedle ní zbytek chleba a kus masa – ale syrového, čerstvého, jakoby právě přineseného. A vedle talíře ležel sešit.

Otevřel ho. Byly v něm pečlivě psané záznamy – data, jména, poznámky. Každý řádek začínal slovem „dar“.

„Dar – 12. dubna: kousek masa pro muže bez domova.“
„Dar – 13. dubna: polévka pro sousedku.“
„Dar – 14. dubna: srdce. Vlastní.“

Marek se zarazil. Otočil další stránku. A pak další. Na poslední straně bylo napsáno:

„Zítra přijdu naposledy. Vezmu si to, co jsem celý život dávala – trochu síly, trochu lásky, trochu masa. Tělo se unaví, ale duše má pořád hlad. A ten se musí nasytit.“

V ten okamžik se ozvalo tiché vrznutí. Otočil se – ve dveřích stála paní Koutná. Usmívala se, ale v jejích očích bylo cosi jiného. Něco hlubokého, nepopsatelného.

„Vidíte, že jsem přišla,“ řekla tiše. „Ale už nic nepotřebuji. Teď už vím, že všechno, co jsem dávala, se musí vrátit.“

A než stačil cokoli říct, místnost se ochladila. Vzduch se zamlžil, světlo pohaslo. Když se probral, dům byl prázdný.

Od té doby se v řeznictví občas stane něco podivného. Ráno, když Marek otevře obchod, najde na pultě malý balíček zabalený v papíru. Uvnitř vždy leží čerstvé maso – přesně tolik, kolik by si mohla koupit jedna stará paní. A na papírku, přiloženém vedle, stojí pokaždé stejné slovo:

„Dar.“