Byl to obyčejný večer v domě Novákových. Venku pršelo, déšť bubnoval do oken a v obýváku tiše hrála televize. Lenka a Petr, rodiče osmiletého Matýska, si právě dopřávali pár minut klidu po náročném dni. Mysleli si, že jejich syn už spí – měl přece zítra školu.

Ale pak se z dětského pokoje ozval tichý zvuk. Ne hlasitý, ne děsivý, spíš jakési šustění, tlumené vzlyky, které se mísily s tichem deště. Lenka se podívala na Petra a šeptla:
„Slyšel jsi to?“

Petr přikývl a vstal. Opatrně otevřel dveře do pokoje. A v tu chvíli se mu sevřelo hrdlo.

Matýsek neseděl v posteli, jak by čekali. Seděl na zemi, obklopený hračkami, které ležely kolem jako malé trosky po bitvě. V ruce držel plyšového medvídka bez ucha a tiše mu něco šeptal.

„Promiň, že jsem tě nechal samotného,“ říkal. „Já už budu hodný. Já už to vydržím.“

Lenka ztuhla. „Matýsku?“ oslovila ho opatrně.

Chlapec sebou trhl, ale nezvedl oči. Ruce se mu třásly. Když se k němu přiblížila, všimla si, že na papíru vedle něj je něco nakreslené – obrázek rodiny. Maminka, tatínek, Matýsek… a nad nimi temný oblak. Pod obrázkem bylo dětským písmem napsáno:
„Když se hádáte, všechno zhasne.“

Lenka si sedla k němu. „Kde jsi to slyšel, broučku?“ zeptala se tiše, i když odpověď tušila.

„Od vás,“ odpověděl chlapec bez váhání. „Vždycky, když křičíte, světlo se schová. Já to slyším. A medvídek taky.“

Petr stál u dveří, neschopen slova. V tu chvíli si uvědomil, že všechna ta slova, která doma padla – křik, výčitky, zlost – nebyla nikdy skutečně zapomenuta. Jen se tiše usazovala v malém dětském srdci, které si neumělo vysvětlit, proč se svět kolem někdy mění v ticho.

„Matýsku,“ řekla Lenka, slzy v očích, „my jsme hloupí. Někdy zapomeneme, že slyšíš všechno. Ale to světlo… to nikdy nezmizí, ano? Jen se schová, dokud ho znovu nerozsvítíme.“

Chlapec se poprvé podíval nahoru. V očích měl slzy, ale i malou jiskřičku naděje. „A rozsvítíte ho spolu?“ zeptal se.

Petr přistoupil blíž, klekl si k nim a objal oba. „Spolu,“ zašeptal. „Už nikdy to světlo nenecháme zhasnout.“

Venku déšť ustával. Z mraků se pomalu prodíral měsíční svit, který dopadl skrze záclonu přímo na obrázek na podlaze. Temný oblak na papíře už nevypadal tak hrozivě. Spíš jako mrak po bouřce – ten, který se právě rozplývá.

A v tu chvíli pochopili, že někdy největší lekci života nedává učitel, ale malé dítě s plyšovým medvídkem v náručí.