Bylo chladné říjnové ráno. Město se teprve probouzelo, lidé spěchali do práce, tramvaje zvonily a ulice se leskly po nočním dešti. Na rohu tržiště, hned vedle staré kašny, seděla stařenka. Měla na sobě potrhaný kabát, omotaný šálou, a před sebou rozložila několik dřevěných bedýnek se zeleninou – pár mrkví, brambory, trochu cibule.

Vypadala unaveně, ruce měla ztvrdlé od práce, ale v očích klid. Projíždějící lidé si jí sotva všímali. Někteří ji litovali, jiní kroutili hlavou, že „takových je teď všude plno“.

Když kolem projížděl policejní vůz, jeden z policistů, poručík Novotný, si jí všiml. „Podívej, Josef,“ řekl svému kolegovi, „ta paní tam určitě nemá povolení prodávat. Ale… vypadá, že nemá ani co jíst.“

Rozhodli se zastavit. Nechtěli ji pokutovat, spíš pomoct. Vystoupili z auta, přešli ulici a přistoupili k ní.

„Dobrý den, babičko,“ oslovil ji Novotný laskavě. „Je vám tu zima, pojďte si radši sednout někam dovnitř. A tu zeleninu… kde jste ji vzala?“

Stařenka zvedla pohled. Oči měla světle šedé, téměř průsvitné. „Ze zahrady,“ odpověděla tichým, roztřeseným hlasem. „Prodávám jen trochu, abych měla na chléb.“

Josef pokývl hlavou. „To chápeme. Ale víte, tady se prodávat nesmí. Můžeme vám ale pomoct najít trh, kde to jde legálně.“

Stařenka se usmála. „To by bylo hezké, synku,“ řekla, „ale tam by mi to vzali. Tohle není pro každého.“

Policisté si vyměnili pohled. Novotný se sehnul, aby se podíval blíž na její zboží. Chtěl jí pomoct poskládat bedýnky, možná jí i něco koupit. Ale jakmile se dotkl jedné z brambor, zůstal stát jako přimražený.

Brambory totiž nebyly obyčejné. Jejich slupka byla hladká, kovově lesklá, a na dotek teplá. Když se jich dotkl, ucítil jemné chvění – jako tlukot srdce. A pak se ozval tichý zvuk, který zněl skoro jako šepot.

„Co to sakra je?“ zamumlal Josef a ustoupil o krok.

Stařenka se pomalu narovnala. Najednou působila vyšší, pevnější. „Říkala jsem, že to není pro každého,“ pronesla klidně. „To, co prodávám, roste tam, kde už žádná země není.“

Policisté znejistěli. Novotný chtěl zavolat posily, ale v tu chvíli svět kolem nich jakoby na okamžik ztichl. Hluk ulice zmizel. Lidé se nehýbali, auta stála, i déšť se zastavil ve vzduchu.

Stařenka se podívala na Novotného. „Myslela jsem, že ještě nejsou připraveni,“ řekla tiše. „Ale zdá se, že už přišel čas.“

Pak se sklonila, vzala jednu z „brambor“ a podala mu ji. „Podívej se pozorně,“ vybídla ho.

Když se podíval, uviděl, že na jejím povrchu se objevují obrazy – města, která se hroutí, lidé utíkající před světlem, obloha roztrhaná na kusy. A uprostřed toho všeho – stejná stařenka, stojící na prahu prázdnoty.

V okamžiku, kdy to spatřil, svět se znovu rozběhl. Hlasy, kroky, auta, všechno. Stařenka tam ale už nebyla. Jen bedýnky, prázdné a suché.

Místo, kde seděla, bylo pokryté tenkou vrstvou popela.

Novotný tu zvláštní „bramboru“ držel ještě chvíli v ruce, než mu roztála mezi prsty. A přesto, že se později snažil vše vysvětlit logicky, nikdy nezapomněl na ten pohled – ani na tichá slova, která mu zněla v hlavě ještě dlouho potom:

„Některé dary jsou varováním.“