Na letišti Václava Havla panoval běžný ranní ruch. Davy cestujících, šustění tašek, vzdálené hlášení o zpožděném letu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco neobvyklého. Ale v okamžiku, kdy se na rentgenu objevilo zavazadlo s číslem 248, napjatá atmosféra se změnila.

Celník Milan Král, muž s dvacetiletou praxí a neomylným instinktem, zpozorněl. Na monitoru se objevila silueta kufru – běžná velikost, běžný tvar, ale uvnitř něco, co nevypadalo běžně. V horní části, mezi složeným oblečením, se rýsoval kulovitý předmět obklopený nepravidelným stínem. A uprostřed… drobné, zřetelné pulzování.

„Vidíš to taky?“ zeptal se kolegyně Jany.
Ta přikývla, oči přimhouřené. „Buď to má baterii, nebo to… dýchá.“

Milan přistoupil ke kontrolnímu pásu a kývl na asistenta. Kufr patřil muži středního věku, který právě stál o pár metrů dál a nervózně popotahoval rukavice. Na první pohled obyčejný cestující – šedý kabát, klobouk, žádné výstřednosti. Ale jeho oči těkaly po místnosti a ruce se mu třásly.

„Pane,“ oslovil ho celník klidně, „potřebujeme s vámi otevřít zavazadlo. Běžná kontrola.“

Muž ztuhl. „Není to nutné, mám jen osobní věci,“ odpověděl rychle, možná až příliš.

„O to víc mě zajímá, co je uvnitř,“ řekl Milan a kývl na kolegy. Kufr se otevřel.

Uvnitř byl pečlivě poskládaný oděv, několik knih, láhev vody. A uprostřed, zabalený do vlněného šálu, malý kovový válec. Připomínal termosku, ale jeho povrch jemně vibroval.

„Co to je?“ zeptala se Jana.

Muž sevřel ruce do pěstí. „To není vaše věc. Prosím, nechte to být.“

Milan sáhl po rukavicích a opatrně nádobu uchopil. Byla teplá. Na dotek živá. Vtom se ozval tichý zvuk – jako slabé zakňourání. Všichni ztuhli.

„To byl zvuk,“ zašeptala Jana. „Z toho uvnitř…“

Celník odšrouboval víko. A v tu chvíli se z nádoby vyvalila pára – studená, mléčně bílá, která se rozlila po stole. Když se rozplynula, všichni zůstali stát v naprostém šoku.

Uvnitř byl malý tvor, sotva velikosti dlaně. Měl průsvitnou kůži, pod níž jemně svítilo světlo, a pomalu se hýbal, jako by se právě probouzel. Vzduch kolem se ochladil.

„Tohle není zvíře,“ řekl Milan tiše. „Co jste to přivezl?“

Muž se díval na tvora s výrazem, v němž se mísila lítost a strach. „Je to poslední,“ zašeptal. „Poslední z těch, které jsme našli pod ledem na Sibiři. Není nebezpečný… pokud se ho nedotknete.“

Ale bylo pozdě.

Tvor se náhle pohnul, vydal vysoký tón a z nádoby vyšlehl záblesk světla. Všechny přístroje v hale zhasly, monitory zčernaly, pás se zastavil. Lidé vykřikli.

Když se světla po několika sekundách znovu rozsvítila, kufr byl prázdný. Nádoba ležela převržená na zemi – a muž, který ji přinesl, stál bez hnutí, oči prázdné, jako by z nich někdo vymazal život.

Celníci prohledali celou halu, ale tvor zmizel. Jen v rohu místnosti, na skle rentgenu, zůstala tenká vrstva jinovatky, v jejímž středu se rýsoval malý otisk – pět prstů, drobných a dokonale symetrických.

Od té doby Milan Král pracuje už jen na administrativě. Když se ho někdo zeptá, proč, odpovídá jen:
„Protože někdy je lepší nevědět, co všechno lidé vozí z cest.“