Ráno bylo mrazivé a ticho, jaké bývá jen po první sněhové bouři. Na oknech se leskly ledové vzory, ulice spala pod bílou přikrývkou a vzduch byl tak čistý, že se každý nádech měnil v obláček páry. Anna ležela na studené podlaze, v místnosti, kterou nepoznávala. Když otevřela oči, trvalo několik vteřin, než pochopila, že dýchá – že je vůbec naživu.

Zvedla se pomalu, ruce se jí třásly, prsty měla promrzlé do modra. Ze rtů jí vycházel bílý opar. Vzduch byl chladný, těžký a voněl železem. Pod nohama cítila beton. Okolo ní – ticho. Jen z dálky se ozývalo monotónní hučení, jako by někde za zdí běžely generátory.

Na stole ležel starý diktafon. Když ho zapnula, ozval se hlas, který znala.
„Anno…“ začal muž tiše. „Až tohle uslyšíš, bude už pozdě.“

Ten hlas patřil Markovi – muži, kterému věřila víc než komukoli jinému. Její přítel, její kolega, člověk, který s ní sdílel roky práce na výzkumu, jenž měl změnit svět. Nebo ho možná zničit.

„Nikdy jsi neměla zjistit, co jsme doopravdy objevili,“ pokračoval hlas v nahrávce. „Ale tys to udělala. A tím jsi všechno změnila. Odpusť mi.“

Diktafon zmlkl.

Anna cítila, jak jí po zádech stéká pot, přestože místnost byla ledová. Vzpomínky se vracely jako údery: laboratoř, světla blikající v rytmu poplašného signálu, výbuch, křik, tma. A pak… nic.

Z kapsy kabátu vytáhla rozbitý mobil. Žádný signál. Jen zobrazení času – tři dny chyběly.

Když se konečně odvážila otevřít dveře, zjistila, že se nachází v podzemní hale, plné kovových dveří a potrubí. Všude kolem visela mlha z páry, která se s každým jejím výdechem mísila s jejím dechem. Někde v dálce blikalo červené světlo.

A pak ho uviděla.

Marek stál u velké kovové nádrže. Vlasy měl slepené, oči zarudlé, ruce od krve. Když ji spatřil, ztuhl.

„Ty… žiješ?“ vydechl.

„Co jsi udělal?“ zeptala se chraplavě.

„Zachránil nás,“ odpověděl, ale v jeho hlase nebyla jistota. „Musel jsem to spustit. Kdybych to nezapnul, všechno by se zhroutilo. Celé město by…“

Nedokončil větu. Nádrž za ním se začala třást. Kovové stěny vydávaly zvuky, jako by se něco uvnitř chtělo dostat ven.

„Co je tam?“

Marek se pomalu otočil. „Energie,“ zašeptal. „Čistá, nekonečná… ale živá.“

Náhle se místností prohnal záblesk světla. Anna upadla, ohluchlá a oslepená, a znovu cítila ten mrazivý chlad. Z nádrže se ozval výkřik – ne lidský, ne zvířecí, ale něco mezi. Všechno se rozechvělo.

Když se probrala, Marek už tam nebyl. Nádrž byla otevřená. A po zemi vedly stopy – ne lidské, ne zvířecí.

Anna se zvedla, z úst jí znovu šla pára. Venku, za těžkými dveřmi, začalo sněžit. A v jejím nitru pomalu rostlo vědomí, že to, co Marek „zachránil“, právě uniklo.

A že tohle byl teprve začátek.