Bylo sychravé říjnové ráno, mlha ležela těžce nad krajinou a vlhký vítr se proháněl mezi stébly suché trávy. Dva lovci, Jan a Radek, se vydali brzy po rozednění na okraj lesa, kde se poslední týdny objevovala liška, která prý kradla slepice z místních statků. Nebyla to jejich první výprava, ale tentokrát měla skončit jinak, než si dokázali představit.

Krátce po svítání ji uviděli. Malá, zrzavá liška stála uprostřed pole a nehybně je pozorovala. Bylo to zvláštní — místo aby utekla, pomalu se otočila a začala běžet, ale ne směrem k lesu. Spíš jako by je zvala, aby šli za ní.

„Vidíš to?“ zamumlal Radek. „Jako by nás vedla někam schválně.“
Jan jen přikývl a zvedl pušku. Ale něco v jeho nitru ho nutilo nepálit. Vzduch byl podivně tichý.

Liška běžela dál, občas se zastavila a ohlédla, jestli ji následují. Vedla je přes celé pole, až k místu, kde tráva náhle mizela a země se propadala do temnoty. Před nimi zela hluboká jáma – kulatá, dokonale pravidelná, jakoby vyvrtaná obrovským vrtákem. Kolem dokola nebyla jediná stopa po lidské práci, žádné lopaty, žádný stroj, jen hlína, která se v ostrých okrajích leskla vlhkostí.

Liška se zastavila na kraji, tiše zakňučela a ustoupila o pár kroků. Lovci se k otvoru přiblížili a naklonili se.

A tehdy jim zmrzla krev v žilách.

Na dně jámy, asi deset metrů pod nimi, leželo něco, co vypadalo jako obrovský kovový kruh. V jeho středu pulzovalo světlo – slabé, nazelenalé, které rytmicky blikalo, jako by dýchalo. Vzduch kolem byl chladný, ale z otvoru stoupalo teplo, zvláštní, těžké, elektrizující.

„To není možný,“ vydechl Jan. „Tohle… tohle není lidská práce.“

Radek už měl v ruce mobil, chtěl udělat fotku, ale v tu chvíli světlo zesílilo. Země se pod nimi lehce zachvěla a z jámy se ozval zvuk – hluboký, vibrující tón, který pronikal až do kostí. Liška zapištěla a zmizela v mlze.

Lovci couvli. Pulzující kruh se pomalu roztočil a na okamžik se z něj vyvalil oblak páry. Pak se všechno znovu uklidnilo. Ticho. Jen srdce obou mužů tloukla tak hlasitě, že je skoro slyšeli.

Když dorazili zpět do vesnice a zavolali policii, nikdo jim nevěřil. Když se na místo později vydala hlídka, jáma tam už nebyla. Zůstalo jen pole, hladké, jako by se tam nikdy nic nenacházelo – žádná stopa, žádné otisky, žádné známky narušení zeminy.

Jen v bahně poblíž brázdy byly dvě věci: stopy bot… a malé, čerstvé otisky liščích tlapek, které končily přesně uprostřed pole – tam, kde měla být jáma.

Od té doby Jan ani Radek nikdy nešli na lov. A když někdo z vesnice tvrdí, že v noci slyšel z polí nízké hučení, oba se jen podívají na sebe a mlčí.

Protože vědí, že tam někde, pod zemí, to světlo pořád pulzuje.