Bylo něco málo po páté hodině ráno. Obloha měla stále barvu inkoustu a ulice spaly, zahalené v mlze, která se pomalu rozplývala nad střechami domů. Všechno bylo tiché – až do okamžiku, kdy se ozval ten výbuch.

Nejdřív to byla jen rána, hluboká, dunivá, která se rozléhala celým městem jako hrom z čistého nebe. Okna se rozechvěla, popadaly květináče, na sídlišti spustili psi zběsilý štěkot. Lidé vybíhali z domů, bosí, rozespalí, někteří s dětmi v náručí. Všichni se rozhlíželi kolem sebe, hledali sloup kouře, světlo ohně, nějaké vysvětlení. Ale žádné nebylo.

„To musela být exploze,“ křičel starší muž z protějšího balkonu.
„Nebo zemětřesení!“ volala žena v županu, držíc se zábradlí, jako by se bála, že se země znovu pohne.

Jenže země se nehýbala. A po několika minutách se ukázalo, že žádná budova se nezřítila, žádný plyn neunikl, žádný oheň nevypukl. Jen ve vzduchu zůstával zvláštní zápach – směs kovu, kouře a něčeho, co nikdo nedokázal popsat.

Policie přijela během čtvrthodiny. Uzavřela část města, ale nikdo jim nemohl říct nic konkrétního. „Zvuk přišel od severu,“ tvrdil jeden svědek. „Ne, z kopců,“ hádal druhý. Každý slyšel něco jiného. Jako by se rachot ozval ze všech stran najednou.

Já jsem stál na balkoně svého bytu a pozoroval obzor. Tam, směrem k lesu, jsem zahlédl něco podivného – krátký, slabý záblesk, který se ztratil stejně rychle, jako se objevil. Napadlo mě, že to mohla být bouřka, ale obloha byla jasná.

Kolem sedmé už město vřelo. Televize i rádio mluvily o „neidentifikovaném akustickém jevu“, vědci z univerzity tvrdili, že by mohlo jít o sonický třesk – ale žádné letadlo tehdy neletělo. Lidé se shlukovali do skupinek, vyměňovali si teorie. Někteří říkali, že spadl meteorit, jiní že armáda testovala nové zbraně.

Jenže pak se objevilo něco, co všechno změnilo.

V parku na severním okraji města, tam, kde kdysi bývalo staré dětské hřiště, našel jeden z obyvatel podivný kráter. Nebyl velký – zhruba tři metry široký, metr hluboký. Zem byla spálená, tráva kolem zčernala, ale nikde žádný kámen, žádný kov, žádné trosky. Jen kulovitý otisk, hladký jako sklo.

Policie místo okamžitě uzavřela, ale to už se začaly šířit zvěsti. Někdo tvrdil, že viděl světlo dopadající z nebe. Jiní říkali, že slyšeli podivné pískání těsně před výbuchem. A pak – třetí den – začali lidé z okolí hlásit, že jejich elektronika přestala fungovat. Hodiny se zastavovaly, telefony se samy vypínaly, světla blikala.

Ve městě narůstala nervozita. Televize přestala vysílat zprávy o „zvuku“, jako by dostala příkaz mlčet. A vědci, kteří původně poskytovali rozhovory, najednou zmizeli z médií. Všechno se utišilo. Jen v noci bylo slyšet vzdálené hučení – slabé, monotónní, z hlubin lesa.

Jednoho rána jsem se rozhodl tam jít. Vzal jsem baterku, foťák a vydal se po stopách. Kráter byl stále tam, i když kolem něj už stála páska s nápisem Vstup zakázán. Ale co mě vyděsilo nejvíc – na dně kráteru se cosi hýbalo. Jako kdyby se země sama nadechovala.

V ten okamžik jsem ucítil, jak se půda pod mýma nohama lehce zachvěla. Jen na zlomek sekundy – ale dost na to, aby mi došlo, že ten ohlušující rachot, který město probudil, možná nebyl konec, ale začátek.