Vytáhl jsem z vody malé tělo medvíděte, ale to, co se stalo později, mě naprosto otřáslo Byl to obyčejný letní den. Vzduch voněl po dešti a borovicích, řeka šuměla mezi kameny a já jsem si chtěl jen na chvíli odpočinout od lidí. Vzal jsem si batoh, foťák a vyrazil do lesa.

Netušil jsem, že se ten den navždy vryje do mé paměti. Když jsem dorazil k řece, všiml jsem si, že voda je neobvykle kalná a proud silnější než obvykle. A pak jsem to uviděl. Něco tmavého se pohupovalo mezi větvemi v proudu. Nejprve jsem si myslel, že je to kus dřeva. Ale pak jsem zaslechl tiché kňučení. Bez přemýšlení jsem vběhl do vody. Proud mě téměř srazil, ale podařilo se mi chytit to, co jsem si myslel, že je jen kus větve. Bylo to malé, promáčené a sotva dýchalo. Vytáhl jsem to na břeh – a zůstal stát jako přimražený. V náručí jsem držel malé medvídě. Bylo vyčerpané, oči napůl zavřené, srst plná bláta a chladné vody. Dýchalo přerývaně a já cítil, jak mu tluče srdce – slabě, ale pořád. Zabalil jsem ho do své bundy a sedl si na břeh. „No tak, maličký… vydrž,“ šeptal jsem. Netušil jsem, co dělat. Signál žádný, kolem jen ticho lesa. Snažil jsem se ho zahřát, třel jsem mu tlapky, mluvil na něj. Po chvíli se pohnulo. Pomalu otevřelo oči a ztěžka se nadechlo. Ten pohled si zapamatuju navždy. Dívalo se na mě s něčím, co nebyla jen zvířecí vděčnost. Byla v tom důvěra. Rozhodl jsem se ho odnést k chatě, kterou jsem znal o pár kilometrů dál. Patřila starému hajnemu, panu Lojzovi, který vždy pomáhal zvířatům. Cesta byla nekonečná. Medvídě sotva dýchalo, já ho nesl v náručí a cítil, jak mu klesá teplota. Když jsem konečně dorazil, hajný zbledl, když mě uviděl. „Kde jsi to našel?“ zeptal se. „V řece… tonulo se,“ odpověděl jsem. Starý muž se okamžitě pustil do práce. Zabalili jsme medvídě do dek, dali mu teplo a vodu. Dlouho leželo nehybně. Myslel jsem, že už je pozdě. A pak – zázrak. Malé tělíčko se zachvělo, nosík se pohnul, a ono tiše kýchlo. Oba jsme se rozesmáli. Následující dny jsem zůstal u hajného, abych pomáhal. Medvídě jsme pojmenovali Míša. Začalo jíst, chodit, hrát si. Každý den bylo silnější. A pokaždé, když jsem odcházel, chytlo mě za rukáv, jako by mě prosilo, ať zůstanu. Uběhl týden a já se musel vrátit domů. Rozloučil jsem se s Lojzou i s malým medvídětem. Slíbil jsem, že se vrátím. Netušil jsem, že to už nikdy nestihnu. O tři dny později mi hajný volal. Jeho hlas se třásl. „Musíš přijet,“ řekl jen. Když jsem dorazil, v chatě panovalo ticho. Na stole ležel ručně psaný vzkaz: „Míša utekl do lesa. Slyšel jsem střelbu.“ Srdce se mi sevřelo. Rozběhl jsem se do lesa, volal jeho jméno, ale nikdo neodpovídal. Pak jsem to uslyšel – hluboké, bolestné zavrčení. Na mýtině leželo medvídě. Vedle něj stopa po kulce. Lovci. Klekl jsem si k němu. Bylo ještě naživu, dýchalo těžce. Podívalo se na mě – stejně jako tehdy u řeky. Ty oči… plné bolesti, ale i klidu. Položil jsem mu ruku na hlavu. „Promiň,“ zašeptal jsem. „Zklamal jsem tě.“ V ten okamžik se jeho dech zastavil. Zůstal jsem tam sedět celé hodiny, dokud se nezačalo stmívat. A tehdy jsem zaslechl něco v křoví – hluboké bručení. Z lesa vyšla velká medvědice. Pomalu přišla k nám, očichala mládě… a pak se podívala na mě. Nebyl v tom hněv. Nebyla v tom agrese. Jen tiché pochopení. Zvedla své mrtvé mládě do tlap a odešla. Já zůstal stát, neschopen slova. Ten den jsem pochopil, že příroda nemá slitování, ale má paměť. A že někdy může být největší láska právě v tom, že dokážeme pustit to, co milujeme. Od té doby, kdykoli slyším v lese medvědí kroky, zastavím se. Možná je to jen vítr… a možná je to ona, která mi tiše připomíná: „Nikdy nezapomenu, že jsi zachránil mé dítě.“