Poprvé jsem si toho všiml v úterý. Byl to obyčejný den – pracoval jsem z domova, seděl za stolem u okna a snažil se dokončit jeden z těch nekonečných projektů, které se táhnou týdny. Když jsem zaslechl slabé zaklepání, nejprve jsem si myslel, že to je pošťák. Ale když jsem otevřel dveře, stála tam malá holčička – mohla mít asi osm let, drobná, v růžové bundě a s batůžkem s obrázkem lišky.

„Dobrý den,“ řekla tichým hlasem. „Můžu se podívat na vaši kočku?“

Byl jsem překvapený. Žádnou kočku jsem přece neměl. „Promiň, zlatíčko,“ odpověděl jsem, „ale tady žádná kočka není.“

Dívka se zamračila, podívala se ke straně domu a pak znovu na mě. „Ale já ji viděla,“ řekla jistě. „Včera seděla na vašem okně.“

Nechtěl jsem ji zklamat, a tak jsem se usmál a vysvětlil, že se asi spletla. Pokrčila rameny, poděkovala a odešla. Bral jsem to jako dětskou fantazii, nic víc. Ale druhý den, ve stejnou dobu, se objevila znovu. Tentokrát zaklepala třikrát a držela v ruce malý talířek s mlékem.

„Kde je ta kočka?“ zeptala se. „Udělala jsem jí mléko, aby nebyla smutná.“

Bylo to zvláštní. Nechtěl jsem ji vystrašit, tak jsem jí řekl, že se podívám. Obešel jsem dům, otevřel okno, zkontroloval zahradu – nic. Žádná kočka. Dívka však stála nehnutě, oči upřené k oknu v obýváku. „Tamhle byla,“ zašeptala.

Třetí den už jsem čekal. Chtěl jsem vědět, co se děje. Když zaklepala, otevřel jsem hned. Tentokrát však neřekla nic. Jen se rozhlédla a pak se tiše zeptala: „Můžu se posadit?“ Přikývl jsem. Seděla na schodech a hladila malý plyšový míček, který měla u sebe. Po chvíli dodala: „Moje babička říkala, že když se kočka objeví u dveří, znamená to, že se někdo z domu cítí sám.“

Ta slova se mi zaryla do paměti. Možná proto, že v nich bylo něco nepříjemně pravdivého. Žil jsem sám už několik let, od chvíle, kdy mě opustila žena a děti se odstěhovaly za studiem. Nikdy jsem si to nechtěl přiznat, ale samota mě skutečně dusila.

Čtvrtý den nepřišla. Ani pátý. Jen v noci jsem slyšel lehké škrábání u dveří. Když jsem se podíval oknem, v měsíčním světle jsem zahlédl stín – malý, pružný, s ocasem. Kočka. Černá, s bílou náprsenkou. Dívala se přímo na mě. Otevřel jsem dveře a ona tiše vešla dovnitř, jako by tu byla doma.

Od té doby zůstala. Lehávala na stejném místě, kde dřív sedávala ta holčička. Vždy kolem poledne se zvedla a zamířila ke dveřím, kde chvíli čekala – jako by na někoho čekala. Já jsem otevřel, ale nikdo nepřicházel.

Až jednoho dne, když jsem šel do města, potkal jsem starší ženu, která mi vyprávěla, že kdysi v našem domě žila její rodina. Měla vnučku, která sem chodila hrát si s koťaty na dvoře. Zemřela před třemi lety.

Od té chvíle už jsem se na tu kočku nikdy nedíval stejně. A když kolem poledne tiše sedí u dveří, vždy jí otevřu – jen pro jistotu. Protože někdy mám pocit, že za nimi stojí malá dívka v růžové bundě s batůžkem a s úsměvem čeká, až ji pustím dál.