Moje máma našla tento předmět v tátově zásuvce… Je to to, čeho se bojím?
Když moje matka vytáhla tento předmět z otcovy zásuvky, krev se mi začala vařit . Proč ho schoval ? K čemu by to vůbec mohlo sloužit? Má mysl uháněla, představovala si to nejhorší…

Nikdy nezapomenu ten den.
Byl to obyčejný sobotní večer – tichý, pomalý, s vůní pečeného masa a starých knih. Táta byl v dílně, máma uklízela ložnici. Nic zvláštního, dokud nezavolala mé jméno takovým tónem, který člověk slyší jen párkrát za život.
Tón, ve kterém je směs strachu, nevíry a jakéhosi studu.

„Pojď sem,“ řekla. „Podívej se na tohle.“

Na nočním stolku leželo něco zabaleného do starého kapesníku.
Vypadalo to nevinně – dokud ho máma nerozbalila.

Uvnitř byl malý kovový předmět, asi jako klíčenka, ale těžší. Na první pohled obyčejný – zčernalý kov, kroužek, a něco, co připomínalo spínač.
„Našla jsem to v tátově zásuvce,“ zašeptala. „Nevím, co to je. Ale… bojím se, že vím.“

Podíval jsem se na ni.
„Co tím myslíš?“

Máma neodpověděla hned.
Zhluboka se nadechla a řekla:
„Víš, že poslední měsíce byl divný. Odcházel pozdě, zamykal dílnu, nebral telefon… a tohle,“ ukázala na ten předmět, „bylo schované pod prádlem. To není jen klíčenka.“

Vzala jsem ho do ruky. Byl studený, hladký, ale na spodní straně měl vyrytý znak – tři kruhy spojené tenkou čárou.
Nikdy jsem nic podobného neviděla.

Večer jsme čekali, až se táta vrátí.
Přišel pozdě, tiše, unaveně. Když vešel do ložnice a uviděl ten kovový předmět na stole, zastavil se v pohybu.
Na okamžik se mu z očí ztratila barva.

„Kde jste to vzaly?“ zeptal se chraplavě.
„Bylo to v tvé zásuvce,“ odpověděla máma. „Co to je?“

Táta mlčel. Dlouho.
A pak řekl:
„Tohle jste neměly najít.“

Zvedl to do ruky a chvíli si to prohlížel.
„Kdybych vám řekl, že to má něco společného s mojí minulostí, neuvěřily byste mi.“
Máma zbledla. „Jakou minulostí?“

Sedl si, jako by mu náhle došla síla.
„Ne všechno, co o mně víte, je pravda,“ řekl tiše. „Ten znak… patří skupině lidí, se kterými jsem kdysi pracoval. Dělali jsme věci, které neměly nikdy spatřit světlo světa.“

Začalo to znít jako film. Ale na tátově tváři nebyl ani náznak vtipu.
„Byl jsem technik,“ pokračoval. „Pomáhal jsem vyvíjet zařízení pro… sledování. Jenže tohle,“ ukázal na předmět, „není obyčejný přístroj. Je to záznamník – ukládá data, zvuky, hlasy. Ale…“ – odmlčel se – „tenhle záznamník není můj.“

Máma i já jsme se po sobě podívaly.
„Chceš říct, že to někdo dal do tvé zásuvky?“

Táta přikývl.
„A ví, že jste to našly.“

Tu noc jsme nespali.
Táta chodil po domě, kontroloval dveře, okna, vypínal všechna světla. Vypadal, jako by čekal, že někdo přijde.
A kolem půlnoci se opravdu něco stalo.

Z dílny se ozvalo cvaknutí.
Ne hlasité, ale jasné. Zvuk, který člověk pozná – jako když někdo otevře dveře, které měly být zamčené.

Táta běžel dolů, my za ním.
Dílna byla prázdná. Jen na stole, kde dřív bývaly jeho nástroje, ležel další kovový předmět, úplně stejný jako ten první.

Tentokrát však měl na povrchu vyryté datum.
Bylo to zítra.

Nikdo z nás už neřekl ani slovo.
Táta oba předměty vzal, vložil do kapsy a řekl jen:
„Jestli se něco stane, nehledejte mě.“

Ráno odešel.
Už se nevrátil.

Dnes, po několika letech, pořád přemýšlím, co jsme tehdy našli.
Máma už o tom nechce mluvit. Dům prodala, přestěhovala se. Ale někdy večer, když se dívám na staré fotky, zdá se mi, že za tátou na jedné z nich – v odraze okna – někdo stojí.

A někdy, když otevřu zásuvku svého psacího stolu, slyším tiché cvaknutí.
Jako by se něco probouzelo.

Možná to byl jen přístroj.
Možná něco víc.
Ale jedno vím jistě – od chvíle, kdy máma otevřela tu zásuvku, už nikdy nic nebylo stejné.