Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by se hrabal ve starých věcech. Ale když jsme s manželem koupili starý venkovský dům po jedné staré paní, něco mě k tomu prostě táhlo. Každý kout, každá zásuvka voněla historií – směsí prachu, vosku a levandule.
A pak, jednoho deštivého odpoledne, jsem ve sklepě objevila malou, dřevem obloženou truhličku. Nebyla větší než krabice od bot, ale měla mosazné panty a klíč, který se zřejmě ztratil už dávno.

Zvědavost mi nedala.

Nakonec jsem víko zvedla pomocí nože. Uvnitř bylo jen pár drobných předmětů, zabalených do kousků látky, které se dávno rozpadaly.
A tehdy jsem je poprvé uviděla.

Byly to tři malé předměty, zpočátku neidentifikovatelné.
První vypadal jako kovová kulička, sotva centimetr velká, s drobnými rytinami – možná písmena, možná symboly.
Druhý byl jakýsi tenký skleněný váleček naplněný černou tekutinou, která se při pohybu přelévala jako živá.
A třetí? Malý dřevěný předmět, hladký, se zářezy po stranách – připomínal klíček od starých hodin, ale z jiného materiálu, jaký jsem nikdy neviděla.

Vzala jsem je do ruky.
Byly studené.
A pak se stalo něco zvláštního – jakmile jsem je položila na stůl, kovová kulička se pohnula.
Ne moc, jen o pár milimetrů, ale přesto… pohnula se. Sama od sebe.

„To byl jen vítr,“ řekla jsem si nahlas, i když okna byla zavřená.

Ten večer jsem o tom přemýšlela. Co to může být? Hračka? Starý vědecký nástroj? Talismany?
Rozhodla jsem se, že je vyfotím a zveřejním ve skupině na internetu, kde se lidé sdružují kolem záhadných předmětů z minulosti.
Fotku jsem nahrála, přidala popisek:

„Našla jsem tohle ve sklepě starého domu. Víte někdo, co to je?“

A pak jsem šla spát.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem více než 300 komentářů.
Někteří tvrdili, že jde o součástky z hudebního nástroje, jiní že o zbytky z vědeckého experimentu.
Ale jeden komentář mě vyděsil:

„Ty symboly na kouli… vypadají jako starý slovanský nápis. Možná něco, co byste neměla držet doma.“

Další člověk napsal:

„Tohle vypadá jako záznamník myšlenek. Nebo něco, co ukládá energii.“

Byla jsem zmatená. Některé odpovědi byly až příliš vážné, jiné zněly jako vtip.
Ale když jsem se večer vrátila domů a šla do kuchyně, všimla jsem si, že skleněný váleček leží jinde, než kde jsem ho nechala.

Začala jsem si říkat, že možná přeháním. Ale pak přišla další noc.
Usnula jsem těžce, neklidně.
A někdy kolem třetí ráno mě probudil zvuk, jako když něco drobného spadne na zem.
Rozsvítila jsem lampu. Na podlaze ležel dřevěný předmět.

Ale nebyl prázdný.
V jednom ze zářezů byl vložen kousek papíru, jakoby tam byl schválně zasunut.
Rozbalila jsem ho. Na papíře byla jediná věta, napsaná tužkou, roztřeseně:

„Nesahej na to, co nerozumíš.“

Zavřela jsem truhličku, všechno do ní vrátila a rozhodla se, že ji zítra odnesu na obecní úřad nebo do muzea.
Jenže ráno byla pryč.
Zůstala po ní jen obrys v prachu.

Dnes už nevím, jestli jsem tehdy skutečně našla něco zvláštního, nebo jestli mě ošálila představivost. Ale někdy, když v noci usínám, mám zvláštní pocit, že mě někdo – nebo něco – pozoruje z kouta místnosti.
A občas slyším ten drobný, kovový zvuk, jako když se kulička kutálí po stole.

Možná to byly jen kusy kovu a dřeva.
A možná to bylo něco mnohem víc.
Ale jisté je jedno:
Od té doby už nikdy nenechávám žádný starý předmět ležet bez dozoru.