Provozoval jsem svůj malý obchod už osmým rokem. Nebyl to žádný velký supermarket, spíš útulné místo v srdci města, kam chodili hlavně stálí zákazníci – lidé, které jsem znal jménem a kteří znali mě. Prodával jsem kvalitní potraviny, převážně místní výroby: domácí sýry, sušené šunky, belgické čokolády, vína z Moravy i Itálie. Všechno to byly věci, které jsem sám miloval a o které jsem se staral s láskou.

Jenže jednoho dne jsem si všiml, že něco nehraje. V účetnictví se začaly objevovat drobné nesrovnalosti – chyběly položky, které podle skladového systému měly být na místě. Nejprve jsem to přičítal obyčejným chybám. Někdy člověk něco zapomene zapsat, někdy zákazník zaplatí později, někdy prostě systém zazmatkuje. Ale když mi během dvou týdnů zmizelo pět kusů parmazánu, tři lahve vína a několik tabulek čokolády, začal jsem být nervózní.

Seděl jsem večer za pultem a přemýšlel. Možností bylo několik – buď mě někdo okrádá zvenčí, nebo zevnitř. Vzhledem k tomu, že dveře i alarm fungovaly bezchybně, začal jsem podezírat zaměstnance. Měl jsem tři – Janu, mladou studentku, která byla tichá a pracovitá; Petra, veselého chlapa kolem čtyřicítky, který měl vždy dobrou náladu; a nakonec paní Alenu, která v obchodě pracovala už od začátku. Měl jsem je rád, ale čísla byla neúprosná.

Rozhodl jsem se jednat. Nechtěl jsem nikoho obviňovat bez důkazů, a tak jsem nainstaloval malou kameru do skladu, kde se drahé potraviny uchovávaly. Neřekl jsem o tom nikomu – ani rodině. První dny záznamy ukazovaly jen běžný ruch. Lidé přicházeli a odcházeli, nikdo nic podezřelého. Už jsem si skoro začínal myslet, že jsem paranoidní, když se to stalo.

Bylo to ve čtvrtek kolem půlnoci. Na záznamu se objevila postava – nejasná, menší, pohybovala se tiše a opatrně. Na první pohled to nevypadalo jako člověk. A opravdu – když jsem si záznam přehrál zpomaleně, zjistil jsem, že do skladu se nějakou skulinkou dostala… kočka. Černobílá, hubená, s chytrýma očima. Sledoval jsem, jak se obratně šplhá po policích, strká čumák do krabic a z jednoho regálu shazuje malý balíček. A pak, když se objevila druhá kočka, pochopil jsem – nebyla sama.

Ukázalo se, že v zadní části skladu, kde byla stará ventilační šachta, vznikla malá díra. Kočky z okolí se přes ni dostávaly dovnitř a dělaly si z mého obchodu noční bufet. Parmazán, sušené maso, rybí konzervy – to všechno pro ně byla hostina. Zřejmě si časem zvykly a vracely se pravidelně. Když jsem to zjistil, nechtěl jsem se ani zlobit. Spíš jsem se smál sám sobě, jak jsem hned podezíral lidi, místo abych se podíval na věc s klidnou hlavou.

Díru jsem samozřejmě nechal opravit a záznamy jsem smazal. Druhý den jsem zaměstnancům koupil dort a omluvil se jim, že jsem poslední dobou byl „trochu nervózní“. Neřekl jsem jim přesně proč, ale oni se jen usmáli a řekli, že si všimli, že jsem v posledních dnech nějaký podezřívavý.

Od té doby dávám větší pozor – nejen na sklad, ale i na to, jak snadno člověk může podlehnout svým domněnkám. Ztráta pár sýrů mě nakonec naučila víc než jakýkoli podnikatelský kurz: že pravda někdy leží tam, kde ji vůbec nečekáme.

A když dnes večer zamykám obchod, slyším někdy zvenku tiché mňouknutí. Možná je to jedna z těch koček, které mi kdysi „kradly“ zboží. Možná mi jen přišla říct, že se má dobře.