Tento předmět, pohřbený v prašném koutě domu mého dědečka, mě nechal v rozpacích…

Po smrti dědečka jsme se s rodinou rozhodli vyklidit jeho starý dům. Stál na kraji vesnice, obklopený stromy, s oprýskanou omítkou a šikmou střechou, která pamatovala lepší časy. Uvnitř to vonělo dřevem, prachem a starými knihami — přesně tak, jak si pamatuju z dětství.

Děda byl zvláštní muž. Mlčenlivý, ale s pohledem, který jako by vždycky věděl víc, než říkal. Nikdy jsem ho neviděl rozčileného, nikdy se nezasmál nahlas. Měl své zvyky – a také své tajemství. Vždycky říkal:

„Do sklepa nechoď, chlapče. Tam nic pro tebe není.“

Když jsem byl malý, bál jsem se ho poslechnout. Když jsem dospěl, zapomněl jsem na to. Ale teď, po letech, když jsem měl klíč od celého domu, mě něco nutilo tam jít.

Schody do sklepa vrzaly pod nohama a vzduch byl těžký, zatuchlý. Světlo žárovky poblikávalo, jako by se bálo rozsvítit. Na zemi ležely rozbité sklenice, staré noviny, prázdné bedny. A v jednom rohu, pod silnou vrstvou prachu, jsem si všiml něčeho, co tam nepatřilo.

Byla to malá dřevěná skříňka. Ne větší než krabice od bot, ale zřetelně ručně vyřezávaná. Měla zámek, ale ten byl zrezlý a dalo se ho snadno vylomit. Když jsem víko otevřel, ucítil jsem zvláštní vůni – směs starého dřeva, kovu a… něčeho těžko popsatelného.

Uvnitř byla fotografie. Černobílá, lehce spálená na okrajích. Na ní stál dědeček. Ale ne s babičkou, jak bych čekal – stál vedle ženy, kterou jsem nikdy neviděl. A v rukou drželi stejnou skříňku, ve které jsem teď fotku našel.

Pod fotografií ležel zvláštní kovový disk. Na první pohled připomínal minci, ale byl těžší, z neznámého kovu. Po obvodu měl vyryté znaky, které nepřipomínaly žádné známé písmo. Když jsem ho vzal do ruky, měl jsem pocit, že je… teplý. Jako by žil.

Ten večer jsem skříňku vzal s sebou domů. Nemohl jsem přestat přemýšlet, co to všechno znamená. Děda nikdy nemluvil o minulosti. Nikdy o žádné jiné ženě, o žádném tajemství. Ale ten výraz na jeho tváři na fotografii – nebyl to úsměv, nebyl to strach. Bylo to něco mezi tím.

O pár dní později jsem se vydal do archivu, kde jsem doufal najít staré záznamy o dědovi. Našel jsem jen krátkou poznámku v místní kronice z roku 1952:

„Záhadný úkaz na poli za vesnicí. Svědkem události byl mladý František Horský.“

František Horský byl můj dědeček.

Začal jsem zjišťovat víc. Každý, kdo si pamatoval tu dobu, reagoval zvláštně. Jedni se smáli, jiní rychle měnili téma. A jeden starý pán mi pošeptal:

„Tvůj děda něco našel. A od té doby už nebyl stejný.“

Tehdy jsem pochopil, že ten kovový disk není obyčejný. Když jsem se k němu vrátil, ležel na stole – ale vypadal jinak. Znaky na jeho povrchu se lehce přesunuly, jako by měnily tvar. A v noci, když jsem ho nechal na stole, slyšel jsem z něj tiché bzučení.

Nevím, co to je. Nechci tomu říkat „artefakt“, ani „předmět z jiného světa“. Ale cítím, že to není obyčejné. A někdy, když se dívám do jeho kovového lesku, mám pocit, že se v něm něco pohybuje.

Od té doby se ve sklepě dědova domu nedá vydržet. Lidé, kteří tam byli po mně, mluví o zvláštním tlaku v hlavě, o zvuku, který přichází odkudsi zpod podlahy.

A já? Skříňku jsem zavřel a schoval. Ale disk… disk někdy zmizí, a pak se znovu objeví na jiném místě.

Dědova slova mi teď dávají nový smysl.

„Do sklepa nechoď, chlapče. Tam nic pro tebe není.“

Měl pravdu. Ale já už tam stejně byl.