Tentokrát se nevrátila.

Bylo chladné podzimní ráno, listí se lepilo na boty a tráva byla ještě vlhká od ranní rosy. Naše oblíbená louka, kam jsme chodili už roky. Jen já, ona a ticho. Když jsem hodil klacek, letěl daleko, mnohem dál než obvykle – vítr ho popostrčil až za hranici pole. Luna se rozběhla, jako pokaždé, plná energie, její tlapky sotva dopadaly na zem.

A pak… nic.

Čekal jsem. Zavolal jsem její jméno.
Jednou. Dvakrát. Desetkrát.
Ticho.

Ten druh ticha, který člověk okamžitě pozná – ticho, které není klidem, ale prázdnotou.

Rozběhl jsem se za ní, volal, pískal, běžel přes pole, až jsem cítil, jak mi srdce buší v uších. A pak jsem uviděl ten klacek. Ležel uprostřed cesty. Ale Luna nikde.

Nejdřív jsem si říkal, že jen odběhla dál. Že něco ucítila, možná zajíce, možná stopu. Ale hodiny ubíhaly a den se začal krátit. A s přibývajícím stínem se do mě začínal plížit strach.

Když jsem se vrátil domů bez ní, měl jsem pocit, že jsem nechal kus sebe někde v té trávě.

Další den jsem ji šel hledat znovu. A pak znovu. Třetí den jsem přinesl letáky, čtvrtý jsem obcházel vesnici, ptal se lidí. Někteří ji znali – „Ta krásná fenka, že?“ říkali. „Vždycky tak veselá.“ Ano, to byla ona. Luna, moje věčně rozesmáté světlo.

Pátý den jsem ji našel.

Ležela pod stromem, nedaleko potoka. Klidná. Oči zavřené, srst stále lesklá, jako by spala. Kdybych nevěděl, že už se neprobudí, myslel bych, že jen odpočívá po dlouhém běhu. Vypadala… šťastně.

Sedl jsem si vedle ní a dlouho jsem nemohl promluvit. Jen jsem ji hladil po hlavě, naposledy. A v tu chvíli mi hlavou běželo všechno – první den, kdy jsem ji přivezl domů, její první noc, kdy se bála bouřky a schovala se mi pod peřinu, všechny procházky, všechna léta, kdy mi dělala společnost, když bylo dobře i když bylo zle.

Uvědomil jsem si, že neodešla jen ona. Odešla část mého každodenního života. Zvuk tlapek po chodbě. Ranní pohled, který říká: „Pojď ven.“

Doma je teď ticho. Někdy se přistihnu, že sahám po vodítku, nebo že se ohlédnu, když spadne něco na podlahu, v očekávání, že tam bude ona – s hlavou nakloněnou, s jazykem venku, připravená na další dobrodružství.

Ale víš co? Když zavřu oči, pořád ji vidím. Běží přes tu louku, klacek v tlamě, slunce jí svítí na srst. A vím, že tam někde je. Jen na jiné straně plotu, kam se jednou zase vydám i já.

Tentokrát se sice nevrátila…
Ale já vím, že až přijde můj čas, ona bude ta první, kdo se zase rozběhne ke mně.