Nikdy jsem si nemyslel, že sousedské vztahy můžou být horší než daňové přiznání. Až do chvíle, kdy se do vedlejšího domu nastěhoval pan Novotný.

Byl to zvláštní chlap. Zhruba padesátník, vysoký, s tvrdým pohledem a neustále napjatým úsměvem, který nepůsobil přátelsky, ale spíš jako varování. Když se přistěhoval, mával mi přes plot s takovou silou, že jsem měl pocit, že si utrhne ruku. Ale ten úsměv – ten byl pořád stejný. Studený.

První měsíc byl klid. Jen sem tam slyšet vrtačku, klepání, těžké kroky. Typický soused kutil. Ale pak se to stalo.

Jednoho rána jsem vyšel před dům a nemohl jsem uvěřit svým očím – celá příjezdová cesta byla pokrytá čerstvým štěrkem. Dokonale rozprostřeným, jako by to někdo dělal s pravítkem. Jenže problém byl v tom, že to nebyla moje objednávka.

Nejdřív jsem si myslel, že se dopustila chyba. Zavolal jsem firmě, jejíž logo bylo na pytlích. Muž na telefonu se omluvil a řekl, že jim štěrk skutečně objednal pan Novotný – „pro oba domy“.

Hm. Zvláštní.

Když jsem se ho na to zeptal, jen se usmál:

„Nebojte, sousede, bude se vám po něm jezdit líp. Trochu jsem to vylepšil.“

V té chvíli jsem to nechal být. Ale jen do té doby, než jsem si všiml, že ve štěrku jsou zasazené kovové plíšky. Malé, kulaté, s čísly. Něco mezi identifikační značkou a štítkem. Všechny směřovaly k mému domu.

Začalo to být divné.

A pak začaly noci.

Z pozemku vedle se ozývaly kroky. Kovové šustění, občasné klepání. Když jsem vyšel ven, vždycky tam stál – pan Novotný. Někdy s baterkou, někdy jen tak. Tvrdil, že kontroluje „terénní stabilitu“. Ale měl jsem pocit, že sleduje mě.

Jednou jsem se schoval za záclonu a díval se, co dělá. Pomalu chodil po štěrku, občas se sehnul a cosi zapisoval do sešitu. Každý krok si značil, jako by mapoval něco neviditelného.

Začal jsem být nervózní. Nešlo spát. Ráno jsem našel pod rohožkou papírek:

„Nechoď po štěrku. Ještě to není hotové.“

Cítil jsem, jak se mi stáhl žaludek.

Další den jsem si všiml, že pod štěrkem vedou drátky. Tenké, sotva viditelné, jako z rozstříhaných sluchátek. Táhly se směrem k jeho domu. A v noci, když bylo ticho, jsem slyšel slabé bzučení.

Když jsem to oznámil policii, přišli dva mladí strážníci. Všechno prohlédli a jen pokrčili rameny. „To vypadá na nějaký domácí senzor nebo alarm,“ řekl jeden. „Nechte to být.“

Ale já věděl, že to není alarm.

O pár dní později jsem se probudil a štěrk byl pryč. Všechen. Dokonale uklizený, jako by tam nikdy nebyl. Jenže země pod ním byla rozrytá. Jako kdyby se tam někdo hrabal.

A uprostřed příjezdové cesty – zapíchnutý v hlíně – stál malý kovový kolík s vyrytým číslem 7.

Pan Novotný se ten den usmíval víc než obvykle.

„Tak. Teď je to dokončené,“ řekl a odešel domů.

Od té doby ho vídám každý den přes okno, jak něco zapisuje. A pokaždé, když vyjdu ven, mám pocit, že ten štěrk – i když už tam není – stále slyším pod nohama.