Byl to zcela obyčejný večer. Klára se právě vrátila z práce, uvařila si čaj, pustila si tichou hudbu a těšila se, že konečně stráví chvíli sama. Po dlouhém dni plném telefonátů, e-mailů a nervózních kolegů toužila po jediném – klidu.

Byt byl malý, ale útulný. Třetí patro bez výtahu, tiché předměstí, sousedé, které skoro neznala. Vlastně jí to vyhovovalo. Žádné zbytečné rozhovory na chodbě, žádné hlučné večírky. Jen ona a ticho.

Kolem jedenácté si šla lehnout. Zhasla lampičku a zavřela oči.

Ale ne na dlouho.

Po pár minutách ji něco vyrušilo. Zvuk. Tichý, ale zřetelný. Škrábání? Ne, spíš šustění. Připisovala to kočkám venku, nebo možná větru. Zavřela oči znovu. A pak to uslyšela znovu.

Tentokrát blíž.

Přímo pod postelí.

Posadila se. Poslouchala. Zvuk byl tichý, jako když někdo dýchá. Snažila se zklidnit dech, přesvědčovala samu sebe, že si to jen představuje. Ale pak ucítila slabý závan vzduchu, jako by se něco pohnulo.

Vzala telefon a rozsvítila baterku.

Klekla si na podlahu a pomalu se nahnula, aby se podívala pod postel.

A tam to uviděla.

Oči. Dvě. Tři. Ne, čtyři páry očí.

Zamrzla.

Něco – nebo spíš někdo – tam byl. Nebylo to zvíře. Byli to lidé. Drobní, možná děti, ale ne tak docela. Jejich těla byla zvláštně zkroucená, téměř beztvará. A oči… ty oči byly nepřirozeně černé, lesklé, bez výrazu.

Klára uskočila, srdce jí bušilo až v krku. Okamžitě zavolala policii. Mezitím se zamkla v koupelně a čekala, než přijedou.

Policisté dorazili během deseti minut. Vtrhli do bytu, prohledali ho. Ale pod postelí nic nebylo. Ani stopa. Jen jemná vrstvička prachu a otisky, které – jak jeden z policistů poznamenal – „neodpovídaly žádnému běžnému vzoru“.

Klára byla otřesená. Nešlo o žádný sen. Viděla je. Cítila ten pohyb. Ty pohledy.

Další den zůstala doma. Pokusila se přesvědčit samu sebe, že šlo o přelud, možná halucinaci z únavy. Ale večer, když se znovu pokusila jít spát, našla na podlaze papírek. Byl složený a napsaný dětským písmem

A to byl okamžik, kdy se rozhodla odstěhovat.

Dodnes si není jistá, kdo – nebo co – to bylo. Ale ví jedno: nikdy už nepodceňuje zvuky pod postelí. Protože někdy, když si myslíte, že jste doma sami, nejste.