Kulatý tvar. Šedá plastová barva. Tři výstupky, které vypadají jako něco mezi větrákem a neidentifikovatelným kusem nábytku. A samozřejmě – ta malá, ale nezaměnitelná červená kontrolka, která zářila i potmě jako oko robotického strážce.

Pokud vám tahle slova něco připomínají, je velmi pravděpodobné, že jste prožili dětství nebo mládí v dobách, kdy technologie byla pomalá, těžká a měla vlastní osobnost. A taky jste zažili dobu, kdy se lidé dívali na televizi ne proto, že chtěli „scrollovat“, ale protože to byla událost.

Ano, mluvíme o televizních set-top boxech, analogových ovladačích, nebo třeba i o testovacích obrazovkách, které na vás zíraly v noci, když program skončil. A když už byla půlnoc, místo nočních pořadů nebo Netflixu přišla státní hymna, černá obrazovka – a ticho. Naprosté ticho.

To ticho bylo symbolem. Znamenalo: «Teď už nic není. Běž spát. Zítra je nový den.»

Ale vraťme se k tomu podivnému objektu.

Možná to byl kryt od VHS kazety. Nebo otočný volič hlasitosti z radiobudíku Tesla. Anebo – a to by byl vrchol nostalgie – konektor ke staré televizní anténě, který jste museli ladit rukou tak dlouho, až jste zachytili „lepší signál“. Obvykle to vyžadovalo stát v nepřirozené pozici, držet anténu v úrovni očí a modlit se, aby na vás nikdo nezavolal, protože jste tím pohybem zase ztratili obraz.

Ať už to byl jakýkoli předmět, pokud vám něco říká, pak jste pravděpodobně:

• Nahrávali písničky z rádia na kazetu a snažili se, aby tam nebyl hlas moderátora.
• Znali rozdíl mezi „rychlým převíjením“ a „pomalým přehráváním“.
• Věděli, že televizi musíte zahřát, než se obraz opravdu rozjede.
• Měli doma „policejní scanner“, i když jste přesně nevěděli, co ladí.

Ale ten objekt je víc než kus plastu. Je to relikvie doby, kdy technologie nebyla chytrá, ale byla spolehlivá. Nebyla online, ale byla s vámi. A hlavně – nespouštěla na vás reklamy podle toho, co jste včera googlili.

A teď si představte, že byste takový předmět ukázali dnešním dětem.

«To je jako… co? Wi-Fi router z pravěku?»
«To bylo na ovládání televize bez mobilu?»
«To jste fakt měli jenom ČT1 a ČT2? A co když jste to nestihli?»

Jo, děti. Když jsme to nestihli, prostě jsme to neviděli. Žádné přehrání. Žádné nahrávání do cloudu. A právě v tom bylo kouzlo.

Dnes se můžeš podívat na cokoli, kdykoli, jakkoli. Ale tehdy? Tehdy byl televizní večer malým svátkem. A ten podivný objekt, který teď leží někde na půdě nebo ve staré krabici v garáži, je tichým svědkem doby, kdy nám technologie sloužila, ale ještě nám nevládla.

Takže pokud ho poznáváte… možná nejste génius. Ale rozhodně jste byli u toho, když se televize vypínala se zvukem hymny – a život šel dál bez notifikací.