Jeho jméno bylo Vilém. V jejich ulici ho znali jako tichého, slušného staršího pána, který vždy pozdravil, ale málokdy se na někoho díval do očí. Lidé říkali, že je „ten, co přišel o manželku“, a to bylo všechno, co si o něm pamatovali.

Ale Vilém si pamatoval všechno.

Každé ráno slyšel v hlavě její hlas. To, jak ho budila, i když už dávno nepotřebovali budík. Jak zpívala falešně, když si čistila zuby. Jak mu každé pondělí připomínala, že zapomene vyhodit koš, i když už ho dávno držel v ruce.

Když Helena odešla, nezůstal po ní jen prázdný prostor v posteli. Zůstal po ní prázdný rytmus celého života. Všechno, co tvořilo den – od východu slunce po večerní čaj – najednou nedávalo smysl. Hodiny tikaly dál, ale čas se zastavil.

Zpočátku zkoušel být silný. Říkali mu, že to přejde. Že bolest otupí. Že si zvykne. Ale nebyla to bolest, co ho ničilo. Byla to právě ta absence bolesti. Ta otupělost, to prázdné místo, kde dřív bylo světlo. Lidé si myslí, že smutek bolí. Ale skutečný smutek je tichý. Nehlučný. Pomalu ti vypíná jednu část po druhé, jako když zhasínáš světla v domě, ve kterém už nikdo nebydlí.

Nechodil na hřbitov. Nevěřil v rituály. Místo toho každý večer seděl na balkoně, tam, kde spolu dřív popíjeli víno. Na stole před ním stály dvě sklenky. Jedna plná. Druhá nedotčená. A tak to zůstalo celé roky.

Pět let.

Pět zimních svátků bez jejího smíchu. Pět narozenin, které si přál zapomenout. Pět let, kdy neotevřel zásuvku s jejími dopisy. Pět let, kdy nevypral její svetr, protože ještě trochu voněl po ní.

A pak, jednoho dne, aniž by sám věděl proč, otevřel okno dokořán. Do bytu vnikl jarní vzduch. Pach deště, hlíny, a něco nového. Neřekl nic. Jen tam stál, dlouho. A pak se otočil a začal z ničeho nic přerovnávat knihy v polici. Přesně tak, jak to vždy dělala ona – podle barvy, ne podle autora.

Druhý den vynesl její starý šál na charitu. A poprvé za těch pět let si s někým promluvil déle než dvě minuty. Byl to kluk z pekárny, který se ho zeptal, jestli chce housku sypanou, nebo hladkou. A Vilém odpověděl. Pak se usmál. Jen trochu, ale přesto.

Nebyla to zrada. Neopouštěl ji. Jen začal žít s vědomím, že její hlas bude vždycky součástí jeho ticha. A že prázdnota se nedá zaplnit – jen se v ní dá naučit pohybovat.

Pět let truchlil.

A pak udělal první krok zpět do světa.