byla sice od začátku trochu rezervovaná, ale Zoya doufala, že si ji časem získá. Angelina Pavlovna byla žena staré školy – upravená, strohá, přesná. Měla ráda pořádek, mléčný čaj ve čtyři odpoledne a tiše hrající rádio Svobodná Evropa. O Zoye si myslela své – ta holka z jihu jí připadala moc hlučná, moc usměvavá a hlavně… příliš jiná.

Zoya se přesto snažila. Každou neděli pekla bábovku podle receptu z Denisova dětství. Snažila se mluvit spisovně, nosit decentní šaty a dokonce se naučila správně skládat ubrus podle Angelinina vkusu. Ale pokaždé, když zavítali na návštěvu, Angelina Pavlovna jen přikývla, usmála se chladně a pak se celý večer bavila hlavně s Denisem – o počasí, o literatuře, o starých známých. Jako by Zoya byla jen tichý stín v pozadí.

Když se jim narodila dcera – malá Lena – Zoya si myslela, že ledy konečně roztají. Angelina se však tvářila, že je to jen další povinnost navíc. «Děti dneska nejsou vychované jako dřív,» říkala. «Všechno se točí kolem jejich přání, ale kdo se ptá na povinnosti?»

Přestože Denis svoji ženu miloval a snažil se stát mezi ní a matkou jako štít, postupem času se i jeho trpělivost tenčila. Občas Zoye vytýkal, že by se mohla víc snažit pochopit matčinu minulost – že vyrůstala ve složitých dobách, že přišla o manžela, že celý život budovala respekt ve společnosti. Zoya se cítila nepochopená, odstrčená – a čím víc se snažila přizpůsobit, tím víc se ztrácela sama sobě.

Jednoho dne, po jedné zvlášť chladné návštěvě, kdy Angelina Pavlovna kritizovala výběr jména pro druhé dítě, Zoya konečně vybuchla. Ne před Angelinou, samozřejmě – to by si nikdy nedovolila. Ale doma, v kuchyni, mezi neumy­tými hrníčky a poloprázdným čajem, který už dávno vystydl.

«Já už nevím, kdo vlastně jsem,» řekla Denisovi, slzami rozmazaným hlasem. «Snažím se být ženou, kterou by tvoje matka uznávala, ale přestávám být ženou, kterou sis vzal.»

A tehdy Denis pochopil.

Následující týden místo tradiční nedělní návštěvy zavolal matce a řekl, že tentokrát zůstanou doma. Že chtějí být jen spolu. Angelina Pavlovna mlčela. Nechala mezi nimi viset dlouhé ticho. A pak řekla jen: «Jak myslíš, synu.»

Bylo to poprvé, co Zoya cítila, že má v Denisovi skutečného spojence.

Od té chvíle se věci pomalu měnily. Ne k dokonalosti – Angelina Pavlovna se nikdy nestala milující tchyní z pohádky. Ale časem přestala komentovat každý detail. Zoya přestala nosit šaty, které nesnášela. A Denis? Ten držel jejich ruku pevněji než kdy dřív.

Vysněný život možná nezačal jako pohádka. Ale Zoya si uvědomila, že opravdové štěstí není v dokonalých vztazích – ale v tom, že se člověk nemusí přetvařovat, aby ho někdo miloval.