Bylo to v jednu z těch chladných nocí, kdy měsíční světlo skrz husté mračna sotva prosvítá, že se odehrál příběh, který by málokdo považoval za možný — a přece se stal. Mladá studentka, jejíž jméno se zachovalo jen v šeptu mezi služebnictvem, přišla na zámek noblesního, avšak už značně skomírajícího aristokrata. Nebyla z těch, kteří by vyžadovali okázalost nebo bohatství; její jedinou výbavou byla víra, studijní ambice a křehká naděje, že snad v tom prastarém sídle nalezne místo klidu.

Aristokrat ji přijal s okázalou zdvořilostí, pokorným úklonem a nepatrným úsměvem, v němž však zračily letité prázdnoty. Ubytoval ji v jednom ze starobylých pokojů s vysokými stropy, červenými závěsy a slepými okny, skrz která cukání měsíčního svitu bořilo stíny tichých chodeb. Dozvěděla se, že jeho manželka zemřela před mnoha lety, že zámek dýchá samotou, a že každá noc zdá se být svědkem neklidných šepotů — ale neřekli jí, obzvlášť ne na rovinu, co se chystá v den svatební noci.

Když přišel okamžik svatební noci, rudě vykázaný denní svět odplul a zůstal jen studený temný prach v místnosti. Aristokrat, se zjevným napětím v očích, přistoupil ke své mladé ženě. V první chvíli se zdálo, že by mohl hledat něžné slovo, lásku či útěchu. Ale místo toho její ruku uchopil pevně, hlas mu zavibroval v prahu stálého šepotu a řekl věci, které by nevymyslel ani spisovatel těch nejtemnějších příběhů.

Chtěl, aby před ním přednesla její nejtemnější myšlenky, které doposud nikomu nesvěřila — vnitřní slabosti, strachy, vzpomínky, dokonce i pokušení, která nikdy nevyjevená ležela skryta v jejím srdci. Žádal, aby její duše byla na dosah, odhalená a beze stínů. Chystal se naslouchat každému nádechu, každému úzkému zadrhání v hlase, jako by každé slovo mohlo být klíčem k něčemu děsivému.

A ještě víc — žádal, aby jí vyčetla všechny nepravosti, jimiž si v duchu připadala vinna, i když nečinila nic zlého, všechny viny, které jí mohly tížit svědomí, i když se jí ještě ani nevyjevily. Chtěl, aby plakala — ne proto, že by tušil, že slzy léčí, ale aby poznal trhliny její duše, aby v těch slzách četl stopy minulosti, která ji formovala, a mohl je podle svého uvážení použít nebo zneužít.

Takové požadavky by snad byly považovány za výstřední — dokonce za zrůdné — i v literatuře hororových románů, přesto se před tímto aristokratem, v temné svatební noci, ukázalo, že realita může daleko překročit i ty nejdivočejší sny toho, kdo píše hrůzu. Studentka, zděšena, váhala a přemítala, zda je to ještě manželská náruč, nebo neblahý pakt — a v hloubi sebe si uvědomila, že v tu chvíli ani její vzdělání, ani její odvaha nejsou přístavem dost pevného, protože požadavky, které před ní stál, bývaly stíny minulosti, zrcadla jejích nejhlubších obav a zároveň nástroji starého muže, který v touze dokonale ovládnout nejen tělo, ale i duši, překročil všechny hranice.

A tak ta noc — temnější než noc — se změnila v podivné slavnostní zkoušení, v němž si aristokrat nárokoval právo procházet záhyby jejího srdce, a studentka zdržela se vydat úplně — zůstala ve střehu. I když její tělo bylo po boku muže, její mysl se zatáhla do pevného labyrintu obrany, ve kterém zůstala vzpírat se, dokud nezaplavilo světlé ráno.

A když konečně vyšlo slunce a první paprsky dopadly do pokoje, byla to ona, kdo otevřel oči — unavená, ale stále s jiskrou nezranitelnosti v duši. Věděla, že se jí draze rozhodla odolat, že si tuto první noc zapamatuje jako noc, v níž musela čelit nejen muži, ale i svým vlastním stínům — a že i když zámek a aristokrat skrývali mnohem větší tajemství, první bitva už byla vybojována v tichu jejího srdce.

Od té chvíle už nic nemohlo být jednoduché — vztah, který začal ve stínu, se teď musel odvíjet na odhalených hranicích, kde moc, láska a strach byly spletencem, jenž mohli rozeznat jen ti, jež v noci dokázali stát proti sobě beze zbraní.