V cele číslo devět seděl muž jménem Darius. Měl široká ramena tichý hlas a oči které za roky ztratily lesk. Byl ve vězení patnáct let. Mnozí ho znali jako tvrdého člověka který málokdy mluvil a nikdy neukazoval emoce. Ale málokdo věděl že za jeho mlčením se skrývá příběh.

Jeho poslední přání před převozem do nemocnice kde měl strávit zbytek života znělo jednoduše Chci vidět svého psa

Pes se jmenoval Marley a byl to labrador retrívr kterého Darius našel jako štěně na ulici v době kdy ještě byl svobodný muž. Byli nerozluční až do dne kdy ho zatkli. Od té chvíle Marley žil u dobrovolníků z útulku ale podle jejich slov nikdy nezapomněl.

Darius seděl na lavičce v oploceném dvoře za věznicí oblečený v šedé mikině ruce složené v klíně. Pak ho uslyšel. Tiché ťapkání a funění které poznal okamžitě. Vzhlédl a uviděl ho. Marley běžel jak nejrychleji mohl a každým krokem se k němu přibližoval.

Nikdo nečekal co se stane dál.

Darius vstal a roztáhl ruce. Marley k němu přiskočil skočil mu na hruď a začal ho olizovat jako by nikdy neodešel. A pak to přišlo.

Muž který roky neplakal ani nepromluvil víc než bylo nutné začal tiše vzlykat. Klesl na kolena objal psa kolem krku a šeptal mu do ucha slova která nikdo jiný neslyšel. Dozorci i ostatní vězni sledovali scénu v naprostém tichu. Někteří odvrátili pohled jiní ho nedokázali spustit.

Ale to nebyl konec.

Po tomto setkání se Darius začal měnit. Mluvil víc přestal odmítat léky začal spolupracovat s terapeuty. Řekl že pokud ještě dostane šanci chce žít jinak. Až po několika týdnech vyšlo najevo že ten pes v něm probudil něco co dlouho spalo – naději.

Marley za ním začal chodit každý týden. A v celé věznici se začalo říkat že pes dokázal to co roky zamčené mříže ne – otevřít srdce.