Stačilo otevřít starou krabici po babičce a všechno to bylo zpátky. Vůně papíru zežloutlého časem kazety s nálepkami které už skoro nešly přečíst a plastový model letadla bez jednoho křídla. Petr se posadil na podlahu svého dětského pokoje který dnes sloužil jako pracovna a díval se na věci které kdysi byly vším.

V ruce držel kazetu na které kdysi nahrával písničky z rádia. Prstem přejel po nápisu napsaném fixem Olympic a Elán. Vzpomněl si jak seděl před rádiem s prstem na tlačítku rekord a čekal až moderátor konečně zmlkne. Nešlo o kvalitu šlo o kouzlo okamžiku.

Vedle kazet ležel cihlový gameboy jehož obrazovka byla poškrábaná ale stále fungoval. Po zapnutí se ozval známý zvuk a na displeji naskočily kostky padající v Tetrisu. Petr se usmál. V té chvíli byl znovu desetiletý kluk s rozbitými koleny a kapsami plnými céček.

Z rádia na poličce se linula melodie kterou kdysi hráli ve všech večerních pořadech. Znělka která předcházela pohádce na dobrou noc. Zavřel oči a vzpomněl si na mámin hlas jak ho volá k televizi na „Arabelu“ nebo „Návštěvníky“.

V osmdesátkách všechno páchlo realitou i snem zároveň. Mléko mělo víčko z hliníku. Chleba se krájel doma. A na ulicích se místo aut honili kluci s hokejkami a pukem z tenisáku.

Petr otevřel další krabici a vytáhl školní sešit s obalem polepeným nálepkami z „Péčka“. Nahoře byl nápis „Pionýrský tábor léto 1986“. S každou stránkou se vynořovala další vzpomínka. První dopis domů. První táborový oheň. První nesmělý polibek.

Bylo to opravdové cestování časem. Ne pomocí strojů ani vědy ale přes srdce. A právě to má větší sílu než jakákoli technologie.