Bylo poledne a v malé městské jídelně to vonělo po polévce a pečeném mase. Starší hosté seděli u svých oblíbených stolů a povídali si o běžných věcech. Mezi nimi byl i pan František osmdesát jedna letý válečný veterán který tu obědval každý den ve stejnou hodinu. Měl svůj stůl u okna kde si tiše četl noviny a pomalu pil čaj.

Dveře jídelny se rozletěly a dovnitř vešel mohutný muž v kožené bundě s helmou v ruce. Motorkář se rozhlédl po místnosti a bez slova zamířil přímo k Františkovi. Nikdo nestihl zareagovat. Všichni jen ztuhli když muž beze slova zvedl ruku a udeřil starce do ramene až mu z ruky vypadla lžička.

Na chvíli se zastavil čas.

Motorkář něco zavrčel ale František ho nepřerušil. Pomalu se narovnal podíval se muži přímo do očí a velmi klidně řekl Byli horší než ty a taky mě nedostali

V tom okamžiku vstali tři další starší muži od vedlejšího stolu. Kamarádi Františka. Bývalí vojáci stejně jako on. Nikdo nekřičel. Nikdo neběžel pro pomoc. Přistoupili k motorkáři a jeden z nich mu vzal helmu z ruky zatímco druhý mu chytil paži a třetí ho nasměroval ke dveřím.

Muž se snažil vytrhnout ale překvapivě silné ruce ho pevně držely. Netrvalo to dlouho. Za pár minut stál venku na chodníku zmatený a tichý. Dveře jídelny se za ním zavřely.

Uvnitř si František znovu sedl zvedl lžičku ze země a pokračoval v jídle jako by se nic nestalo. Okolní hosté mlčeli ale v jejich očích se zračil tichý respekt.

A když o tom později někdo mluvil říkalo se že to nebyla síla svalů co vyhnala vetřelce ven ale důstojnost lidí kteří už jednou čelili skutečnému strachu a přežili.