Matyáš byl kluk se zářícíma očima a úsměvem který dokázal rozzářit i ty nejtemnější kouty nemocničního pokoje. Lékaři už dlouho nedávali naděje ale on se nikdy nepřestal smát a nikdy si nestěžoval. I když jeho malé tělo pomalu sláblo jeho duše zůstávala silná jako skála.

Každý den za ním chodila jeho čtyřletá sestřička Eliška s plyšovým medvědem v náručí. Sedávala vedle něj kreslila mu obrázky a šeptala mu pohádky které si sama vymýšlela. Mezi nimi bylo pouto které nešlo vysvětlit slovy jen cítit. Matyáš často říkal že Eliška je jeho světlo a že se o ni musí všichni postarat až on tu nebude.

Jednoho tichého odpoledne když listy za oknem šeptaly svůj podzimní příběh Matyáš zavolal rodiče. Jeho hlas byl slabý ale klidný. Požádal je aby mu přivedli Elišku.

Když vešla do pokoje usmál se. Natáhl k ní ruce a pevně ji objal. Držel ji dlouho a mlčky. Všichni v místnosti zadržovali dech. Pak tiše řekl své poslední přání.

Chtěl aby Eliška dostala jeho kolo které miloval i když na něj už nemohl jezdit. Chtěl aby jí rodiče každý rok na její narozeniny přečetli dopis který jí napsal. A chtěl aby nikdy nezapomněla že byla jeho nejlepší kamarádka.

O několik hodin později Matyáš odešel. Klidně a tiše jako by jen usnul. V náručí držel Eliščin obrázek s nápisem Máťa a já navždy spolu.

To co po sobě zanechal nebyl jen smutek. Byla to síla čisté lásky která změnila každého kdo měl to štěstí ho znát.