Když se někdo řekne vesnice většinou si lidé představí pole traktory a ženy v zástěrách s rukama od hlíny. Ale kdo někdy opravdu navštívil malé české nebo moravské vesnice ten ví že skutečná krása se neskrývá v televizních studiích ale právě tam v tichu mezi stodolami a jabloněmi.

Jedním z těch míst byla i obec Skalička kde žila devatenáctiletá Bára. Každé ráno vstávala se sluncem pomáhala otci ve stáji a odpoledne prodávala domácí sýr na trhu. Měla světlé vlasy které jí padaly do očí a úsměv který přiměl i ty nejmrzutější zákazníky zastavit se a prohodit pár slov.

Místní kluci ji znali od dětství ale poslední rok jako by se něco změnilo. Bára vyrostla do neobyčejné elegance aniž by si to uvědomovala. Nenosila drahé šaty ani se nelíčila jako modelky z časopisů a přesto z ní vyzařovalo něco co by jí mohla závidět nejedna filmová hvězda.

Jednou přijel do vesnice fotograf z Prahy hledal tváře pro nový projekt o přirozené kráse. Když uviděl Báru u stánku s tvarohem zůstal stát jako opařený. Požádal ji zda si ji může vyfotit. Bára se zasmála a souhlasila. O týden později její portrét visel v centru hlavního města na výstavě která slavila krásu bez make-upu a filtrů.

Lidé chodili kolem a ptali se kdo je ta dívka s očima jako letní nebe. Nikdo by nehádal že ještě včera krmila krávy a míchala těsto na koláče.

A Bára Zůstala stejná. Vrátila se domů jako by se nic nestalo. Ale v očích měla jiskru a srdce jí tiše říkalo že člověk nemusí stát na červeném koberci aby byl výjimečný.