Bylo brzké ráno a venku byl ještě chlad když silnicí vedoucí kolem malé vesnice projelo první auto. Slunce se teprve zvedalo nad horizontem a svět se probouzel do ticha. Jenže v ten moment se ozval tichý náraz. Drobná vlaštovka přeletěla příliš nízko a auto ji zasáhlo. Tělo malého ptáčka dopadlo na okraj silnice a zůstalo nehybně ležet mezi trávou.

Nedaleko na telegrafním drátě seděl druhý pták. Jeho partner. Sledoval vše z výšky a v okamžiku kdy viděl jak vlaštovka padá okamžitě slétl dolů. Usedl vedle ní a začal kolem ní poskakovat. Dotýkal se jí zobákem lehce ji strkal křídlem jako by ji chtěl probudit. Ale ona se nehýbala.

Místní obyvatelé kteří šli kolem cestou na zastávku se zastavili. Jeden muž vytáhl telefon a začal natáčet. Co následovalo nečekal nikdo.

Vlaštovčí sameček nepřestal. Kroužil kolem ní tiše pípavě zpíval a každou chvíli se snažil ji přimět ke vzletu. Neodletěl ani když kolem projelo další auto ani když se lidé přiblížili. Zůstal vedle ní nehybně stát a chránil její tělo jako by to byla ta poslední věc kterou může udělat.

Některým svědkům se zaleskly oči. Nebylo třeba slov. V tom malém zvířeti byla víc než jen instinktivní reakce. Byla v něm bolest ztráty a láska která přesahovala lidské chápání.

Později jeden starší pán v tichosti zvedl tělo mrtvé vlaštovky a položil ho pod strom. Ale sameček tam ještě dlouho zůstal. Vracel se na ten drát každý den ráno a zpíval. Jako by čekal že ji uslyší zpívat zpátky.

A vesnice na to nezapomněla.