V nemocničním pokoji číslo sedm panovalo ticho přerušované jen kapáním infuze. Na posteli ležel muž s prošedivělým vousem a starým koženým náramkem na zápěstí. Jmenoval se Karel bylo mu šedesát osm let a ještě před dvěma dny projížděl na své černé motorce horské silnice. Nehoda byla rychlá nečekaná a bolestivá. Naštěstí přežil.

Karel byl zvyklý na hluk motoru a svobodu silnic ne na bílé stěny a nemocniční zápach. Ošetřovatelé o něm říkali že je tvrdohlavý skoro nemluví a většinu času se dívá z okna jako by na něco čekal.

Jednoho odpoledne když slunce pomalu zapadalo a oddělení bylo téměř prázdné zaslechl slabý pláč. Znělo to jako dítě. Nejdřív si myslel že se mu to zdá ale zvuk sílil. Pokusil se posadit ale bolest mu projela nohou. Přesto se natáhl po ovladači od postele a zvedl horní část těla.

Pláč vycházel z vedlejšího pokoje kde byla umístěna mladá matka po autonehodě. Její novorozený syn byl zdravý ale žena byla v bezvědomí. Dítě bylo samo v postýlce a zdravotní sestry byly někde na chodbě.

Karel bez váhání stiskl červené tlačítko ale nikdo nepřišel. Nečekal. Sundal si infuzi opatrně vstal a s bolestí v každém kroku se dobelhal ke dveřím. Otevřel je a dobelhal se k dětské postýlce. Dítě plakalo až se chvělo celé tělíčko.

Motorkář se posadil vedle postýlky položil svou drsnou ruku na malý hrudník a začal tiše broukat starou písničku kterou mu kdysi zpívala jeho máma. Dítě se pomalu uklidnilo. A pak usnulo.

Když sestry konečně přišly uviděly starého muže v nemocniční košili který seděl vedle novorozeněte a zpíval mu s tichým úsměvem na tváři. V místnosti zavládlo ticho. Nikdo neřekl ani slovo.

Od té chvíle Karel už nebyl jen ten starý motorkář. Každý den ho vozili k postýlce toho dítěte a on mu zpíval písničky dokud jeho matka neprocitla. A když konečně otevřela oči první co slyšela byl hlas muže který měl být cizí a přesto stál u jejího dítěte jako anděl strážný.