Šel jsem podél divoké řeky, když mě pohled zachytil na něčem zvláštním — na hladině vody se pohupovalo drobné tělíčko medvíděte. V tu chvíli se mi zatajil dech. Proud byl silný a neúprosný, plný naplavených větví a studené horské vody, která hučela mezi kameny jako rozzuřené zvíře. Ale přesto tam to malé stvoření bylo – bezmocné, klidně se kolébající jako list ve větru.

Zastavil jsem se a chvíli jen zíral. V hlavě mi vířily otázky – odkud se vzalo? Je naživu? Mám něco dělat? Můj instinkt mi říkal, že není čas na přemýšlení. Odhodil jsem batoh na břeh a rozhlédl se po cestě, jak se k němu dostat. Naštěstí se poblíž táhl kus vyvráceného stromu, který sahal až nad řeku. Přes něj jsem se opatrně dostal blíž, krok za krokem, větve mi klouzaly pod nohama a srdce mi bušilo jako o závod.

Když jsem byl dost blízko, natáhl jsem ruku a zachytil ho. Byl lehký, promáčený a sotva dýchal. Byl to medvídě, sotva pár týdnů staré. V očích měl strach, ale už nebojoval. Rychle jsem ho zabalil do své bundy a vrátil se na břeh.

Seděl jsem tam dlouho, držel to maličké tělo v náručí, snažil se ho zahřát, zatímco řeka dál hlučela a plynula, jakoby si ani nevšimla, co se stalo. Až teprve po chvíli začalo medvídě slabě pískat. Byl naživu.

Ten den jsem změnil směr své cesty. Místo k horám jsem šel zpět do údolí, hledat pomoc. Nevěděl jsem, co s ním bude, ale jedno bylo jisté – nemohl jsem ho tam nechat. Ať už se do té řeky dostal jakkoliv, měl dost síly přežít. A já měl povinnost mu dát šanci.

Od té chvíle se můj výlet změnil v něco víc než jen obyčejnou túru. Stal se příběhem o setkání, které nemělo nikdy nastat, ale přesto změnilo vše.