Seděla jsem tiše na sedadle spolujezdce a dívala se ven z okna. Cesta se vinula mezi podzimními stromy, jejichž listy zářily všemi barvami – zlatou, rudou, oranžovou. Přesto jsem necítila klid. V hrudi mě svíral zvláštní pocit. Moje adoptivní dcera Klára řídila mlčky, oči upřené na silnici. Věděla jsem, že něco není v pořádku. V posledních dnech se chovala jinak – přehnaně laskavě, ale zároveň vzdáleně. A dnes ráno jen řekla: „Mami, pojedeme na výlet. Prospívá ti změna prostředí.“

Ale já věděla, co to znamená. Všichni v našem věku to poznáme. Slovo „výlet“ často znamená jednosměrnou jízdu do domova důchodců. Připadala jsem si zbytečná. Bolelo mě to.

Jak jsme pokračovaly v cestě, zahlédla jsem odbočku, kterou jsem nepoznávala. Klára nezamířila do města, ale jela dál, směrem k lesu. Srdce mi začalo bít rychleji. Už jsem se chtěla zeptat, kam jedeme, když vtom zastavila u starého domu. Dům, který jsem znala jen ze vzpomínek – dům mé biologické matky, o které jsem téměř nic nevěděla. Byl opuštěný od války. Nebo jsem si to aspoň myslela.

„Pojď se mnou,“ řekla Klára tichým hlasem.

Vyšly jsme z auta. Vítr nám cuchal vlasy a kolem poletovaly listy. Dveře domu byly pootevřené. Když jsme vešly dovnitř, nevěřila jsem vlastním očím. Všude byly staré fotografie, dopisy, deníky. Všechny se týkaly mě – mého dětství, adopce, mé matky. Na stole ležela složka s mým jménem. Otevřela jsem ji roztřesenýma rukama.

Uvnitř byl dopis. Od mé biologické matky.

„Drahá dcero,“ stálo tam, „jestli to čteš, pak jsi se sem vrátila. Odpusť, že jsem tě opustila. Nebylo to z nenávisti, ale z naděje, že ti někdo dá lepší život, než jaký jsem mohla nabídnout.“

Zůstala jsem stát bez dechu. Všechno, co jsem o sobě myslela, se zhroutilo. Celý život jsem věřila, že jsem nebyla chtěná. A teď tu stály důkazy o opaku.

Klára se na mě podívala a řekla: „Chtěla jsem, abys to věděla. Myslela jsi, že tě někam odvážím… ale já tě přivážím domů.“

Ten okamžik změnil všechno. Ne proto, že bych poznala pravdu o své minulosti, ale protože jsem si uvědomila, že mě někdo opravdu miluje. A to nebyla jen ta žena, která mě kdysi z lásky opustila, ale i ta, která mě přijala za vlastní a dnes mi vrátila kus duše, o kterém jsem myslela, že je navždy ztracený.