Slunce teprve začínalo stoupat nad střechy města a měkké světlo ranního dne pronikalo skrze široká okna kavárny, kreslilo zlatavé obrysy na stoly, ubrusy a šálky. Uvnitř to vonělo tak, jak jen může vonět ráno — silná káva, čerstvě opečený chléb a tiché šustění novin vytvářely iluzi klidu, která však klamala.

Lily, drobná postava v bílé košili s rukávy vyhrnutými až k loktům, se pohybovala mezi hosty se zvláštní směsicí elegance a únavy. Byla rychlá, ale nikdy uspěchaná. Její oči měly temný stín, který mohl prozrazovat nespavost, starosti, nebo možná jen příliš mnoho tichých rán v řadě. Přesto, když se usmála, bylo v tom cosi hluboce opravdového — jako by na okamžik zmizelo všechno, co ji tížilo.

Dnes ráno bylo jiné. Ne podle vůně nebo počtu hostů, ale podle jejího výrazu. Jako by čekala, že se něco stane. Vždy se držela rutiny — připravit espresso, nalít pomerančový džus, donést croissant, zkontrolovat stůl u okna. Ale dnes se její kroky na okamžik zpomalily, když uviděla u dveří postavu, kterou zřejmě poznala.

Byl to muž. Vešel tiše, bez pozdravu, ale jeho pohled okamžitě spočinul na Lily. V očích měl zvláštní klid, jaký mívají lidé, kteří znají odpovědi na otázky, které ostatní teprve kladou. Sedl si ke stolku u zdi, kde slunce ještě nedosáhlo, a čekal.

Lily se k němu nepřiblížila hned. Nejdříve dokončila objednávku starší paní s knihou, pak uklidila tác se šálky a až poté, téměř bez výrazu, přišla k muži. Nic si neřekli. Jen si hleděli do očí. A v tom pohledu bylo něco starého, nedořečeného, možná bolestného.

Hosté si ničeho nevšimli. Jen káva voněla dál, chléb křupal pod zuby a město se pomalu probouzelo. Ale pro Lily ten den už nikdy neměl být obyčejný. Některé návraty neohlašují bouře ani slzy. Jen tiché kroky mezi stoly a oči, které nezapomněly.