Byl to okamžik mezi životem a smrtí. Muž spadl ze strmého srázu a zázrakem se zachytil kořenů stromu. Pod ním — desítky metrů prázdna. Studený vítr mu rval kameny spod nohou, prsty se mu třásly únavou. Záchranáři dorazili během několika minut, ale každá vteřina se zdála být věčností. Spustili se po laně, riskovali vlastní životy a podařilo se jim ho chytit právě ve chvíli, kdy se země pod ním úplně utrhla. Lidé shromáždění nahoře nedokázali zadržet slzy — byl to skutečný hrdinský čin, záchrana, na kterou se nedá zapomenout.

Adam Ševčík nebyl hrdina. Pracoval jako fotograf pro malý časopis, miloval hory, ale nikdy se nepovažoval za extrémního dobrodruha. Do Tater vyrazil sám, jako každý podzim, aby pořídil snímky mlhy nad štíty a ticha, které znal jen on a vítr.

Ten den bylo vše jako obvykle. Nebe čisté, vzduch ostrý a stezky prázdné. Vystoupal až ke skalnímu výběžku, odkud se otevíral výhled na celé údolí. Chtěl si udělat autoportrét – on, stativ, foťák a pod nohama nekonečno. Ale jediný chybný krok mu změnil život.

Kámen, na který stoupl, se uvolnil. Sklouzl. Ztratil rovnováhu a padal.

Jeho batoh ho zradil. Zamotal se mu do nohou. Ale v poslední chvíli se jeho ruka zachytila o výstupek. Prsty se zařízly do kamene, tělo se zhouplo a zůstalo viset mezi nebem a propastí. Desítky metrů pod ním jen prázdnota a ticho. Nikdo poblíž. Žádný signál. Jen on a gravitace.

Minuty se měnily v hodiny. Ruka mu dřevěněla, rameno bolelo. Věděl, že dlouho to nevydrží. Nevěřil, že přežije. Sám sobě připustil konec. Ale pak se stalo něco, co si neuměl vysvětlit. Možná to byla jen vnitřní síla. Možná vzpomínka na jeho mladší sestru, kterou slíbil chránit, i když už dávno žila svůj život jinde. Nebo tvář jeho matky, jak mu říkávala že Ševčíci se nikdy nevzdávají.

Z posledních sil se pokusil vyšvihnout nahoru. Jednou. Neúspěšně. Podruhé. Klouzající prsty. Potřetí. A tehdy zaryl nehty do kamene, vší silou zatnul čelisti a vytáhl se o několik centimetrů. Pak ještě kousek. A ještě. Dokud se mu koleno neopřelo o pevnou římsu. Dýchal, lapal po dechu, ležel roztažený na kameni a díval se do oblohy.

Když se po třech hodinách dostal zpět na stezku a pomalu sestupoval dolů, nikdo ho nečekal. Ale v jeho očích byl pohled, který se změnil. Něco pochopil. Ne o smrti, ale o životě. Že každý okamžik, kdy visíš mezi bytím a nebytím, tě donutí znovu se narodit.

Později napsal o tom článek. Nazval ho jednoduše: Mezi nebem a propastí. A když se ho v rozhovoru ptali, jak to dokázal, odpověděl: „Nevím. Možná to nebylo nemožné. Možná jsem jen poprvé skutečně chtěl žít.“