Byl podzimní den zahalený mlhou a tichem. Stromy ve vesnici Kamenice se začaly pomalu loučit se svými listy a vítr tiše procházel mezi starými domy. Všichni obyvatelé vesnice se shromáždili u kostela svatého Víta. Pohřeb starého pana Bedřicha Krále, bývalého statkáře, byl událostí, která spojila celou komunitu. Zemřel tiše ve svém domě ve věku devadesáti tří let, obklopen pouze tichem starých zdí.

Nikdo z vesnice neměl k Bedřichovi příliš blízko. Byl samotář, mluvil málo a své poslední roky trávil zavřený na statku, kam nikdo nesměl. Přesto přišli téměř všichni. Z úcty, ze zvědavosti nebo možná proto, že v něm bylo cosi nevyřčeného.

Průvod se pomalu přesouval ke hřbitovu, když se to stalo.

Od lesa se vynořil černý hřebec. Kráčel pomalu, hrdě, s hlavou vysoko vztyčenou. Jeho srst byla temná jako noc a oči měl lesklé, téměř lidské. Nikdo ho neznal. Ve vesnici nebyly žádné koně už přes patnáct let. Přesto tenhle kůň působil, jako by věděl, kam jde.

Lidé ztichli. Hřebec se zastavil přímo u rakve. Nepromluvil nikdo. Kněz, který do té doby četl modlitbu, zmlkl. Kůň stál bez pohnutí, pak se pomalu sklonil, jako by se klaněl, a zůstal tak stát. Nikdo se neodvážil přiblížit.

Pohřeb pokračoval v tichu, narušeném jen šuměním listí. Po uložení rakve do země se hřebec pomalu otočil a bez jediného zvuku odešel zpět směrem k lesu, odkud přišel.

Po pohřbu se vesnice proměnila. Začaly se šířit řeči. Jedni tvrdili, že to byl duch. Jiní, že kůň patřil Bedřichovi a že ho celý život ukrýval. Ale největší pozdvižení způsobila stará kronika, kterou při vyklízení statku našel místní starosta.

Uvnitř byly zápisky, které Bedřich psal celé roky. Mezi zmínkami o zemědělství a počasí byla i podivná kapitola. Popisoval narození hřebce – zvláštního hříběte, které se podle jeho slov narodilo za bouřlivé noci přesně v den, kdy jeho žena zemřela při porodu. Tvrdil, že kůň má v očích její pohled. Že mu rozumí. A že ho chrání.

Vesnicí se neslo mrazení. Nikdo nevěděl, co si myslet. Ale od toho dne začali lidé přicházet ke hrobu Bedřicha Krále častěji. Někteří říkali, že hřebce znovu zahlédli mezi stromy. Jiní přísahali, že slyšeli v noci dusot kopyt.

Jedno však bylo jisté. Ten černý hřebec nepřišel náhodou. Přinesl s sebou tajemství, které už navždy zůstane součástí vesnické legendy.