Nikdo nečekal TOHLE! Malá holčička se teprve učí dělat své první krůčky s pomocí chodítka, a hned vedle ní stojí její prababička — s třesoucíma se rukama a slzami v očích. Všechno začalo tak dojemně… ale o vteřinu později se stalo něco tak neuvěřitelného, že divákům doslova došla slova! Lidé nevěřili vlastním očím, přehrávali si video znovu a znovu, nechápajíc, jak je TO možné!

Dům rodiny Vránových stál na kraji malé moravské vesnice obklopený jabloněmi a tichými poli. Byl to starý venkovský dům, jehož zdi pamatovaly smích i ticho několika generací. V posledních letech však znělo v domě málo hlasů. Jen hodiny na zdi tikaly pravidelně a pomalu. A také prababička Marie, která seděla u okna a dívala se ven, i když už téměř neviděla.

Marie byla stará. Devadesát osm let. Posledních pět let nechodila. Lékaři říkali, že její nohy jsou příliš slabé. Svaly ochablé. Mozek unavený. Ale ona neprotestovala. Přijala to. Každé ráno ji posadili do křesla, přehodili přes kolena vlněný přehoz a ona seděla a čekala. Na den. Na noc. Na konec.

V domě s ní žila pravnučka Eliška. Bylo jí teprve rok a půl. Světlé vlásky, velké oči a smích, který naplnil místnost pokaždé, když se objevila. Lidé říkali, že Eliška vnesla do domu nový život. Ale Marie ji vnímala jinak. Ne jako dětskou radost. Ale jako poslední jiskru, která ještě může něco změnit.

Jednoho odpoledne, kdy byl dům zvlášť tichý, seděla Marie u okna jako vždy. Slunce padalo šikmo do místnosti a okenní skla odrážela barvy podzimu. Eliška seděla na koberci a hrála si s dřevěnou kostkou. Pak se náhle postavila. Neudržela rovnováhu, ale nezhroutila se. Udělala krok. Pak další. Malý nejistý pohyb směrem k prաբабиին, který nikdo nečekal.

Marie ji sledovala. A v tom okamžiku se v ní něco pohnulo. Ne fyzicky. Ale uvnitř. Jakoby vzpomínka na dávný tanec. Na procházku s manželem po dešti. Na první kroky vlastních dětí. Její ruce sevřely opěrky křesla. Srdce jí tlouklo. A než si uvědomila, co dělá, opřela se o nohy a snažila se postavit.

Nešlo to snadno. Tělo protestovalo. Ale její vůle byla silnější než stáří. Pomalu se zvedla. Narovnala záda. Udělala první krok. Pak další. Eliška se zastavila a zírala na ni s otevřenou pusou. Dvě postavy. Jedna na začátku života. Druhá téměř na jeho konci. A mezi nimi tiché pochopení.

Když do místnosti vstoupila Eliščina matka, viděla scénu, kterou si pamatovala celý život. Starou Marii, jak drží svou pravnučku za ruce. Obě stojí. Obě se usmívají. A dům, který dlouho spal, opět dýchá.

Od toho dne už Marie nechodila zpět do starého klidu. Nepotřebovala ujít kilometry. Stačilo pár kroků denně. Ale každý z nich byl zázrak.