Ondřej nikdy nebyl typ člověka, který by věřil na osud. Všechno v jeho životě bylo naplánováno, rozumné a spočítané. Pracoval jako účetní, žil sám ve skromném bytě na předměstí a vyhýbal se zbytečným výdajům. Když mu stará pračka dosloužila, rozhodl se pořídit levnou náhradu z bazaru. Nešlo o nic zvláštního. Jeden inzerát na internetu, telefonát s postarším mužem a dohodnuté odpolední vyzvednutí.

Dům, kam měl přijet, se nacházel na okraji malé vesnice. Byla to stará vila obklopená zarostlou zahradou. Dveře mu otevřel shrbený pán se silnými brýlemi. Jmenoval se pan Vacek. Mluvil pomalu a unaveně, ale byl ochotný a vlídný.

Pračku měli připravenou v garáži. Byla pokrytá vrstvou prachu, ale jinak vypadala zachovale. Ondřej zaplatil, s pomocí pana Vacka ji naložil do kufru a vydal se zpět do města. Všechno šlo podle plánu. Až do chvíle, kdy doma chtěl buben zkontrolovat a ujistit se, že uvnitř nic nezůstalo.

Otevřel dvířka. A ztuhl.

Uvnitř ležel silný hnědý obálkový balíček, převázaný provázkem. Na něm bylo napsáno starým rukopisem Pro toho, kdo najde.

Ondřej nejprve zaváhal. Ale zvědavost byla silnější. Opatrně rozvázal provázek a otevřel obálku. Uvnitř byly dopisy. Desítky dopisů psaných jednou rukou. Všechny byly adresovány jedné ženě – Lence. První pocházel z roku 1968, poslední z roku 1983.

Byly to milostné dopisy. Nesmírně něžné, upřímné, hluboké. Psané mužem, který byl zamilovaný do ženy, ale z nějakého důvodu s ní nemohl být. Z dopisů vyplývalo, že se snažili být spolu, ale něco – snad rodina, režim nebo životní okolnosti – jim bránilo. Poslední dopis však byl jiný. Nebyl o lásce, ale o ztrátě. O nemoci. A o tom, že jestli někdo tyto dopisy najde, má je předat Lence nebo jejím potomkům. Protože pravda si zaslouží být nalezena.

Ondřej cítil, jak se mu třesou ruce. Jeho běžný život, plný rutiny, se náhle otevřel něčemu většímu. Cítil zodpovědnost, kterou nikdy předtím nezažil.

Další týdny věnoval hledání. Pátral po starých záznamech, ptal se v archívech, kontaktoval místní obyvatele. A nakonec – po dvou měsících – našel ženu jménem Lenka Nováková, dceru oné Leny, která podle všeho zemřela v roce 1990.

Předal jí dopisy. Nevěřícně je držela v rukou a se slzami v očích děkovala. Řekla, že její matka o muži z dopisů mluvila až do své smrti. Nikdy ho nezapomněla. A teď, díky Ondřejovi, měla v rukou kus své minulosti.

Ondřej ten den odcházel jiný. Chtěl jen pračku. Ale našel příběh. Skutečný. A s ním i něco, co mu v životě chybělo – smysl.