Na tu dovolenou jsme se těšili měsíce. Já si brala volno z práce, plánovala každý detail, balila kufry týdny předem. Můj manžel? Ten se jen usmíval a říkal, že „všechno zařídím já, neboj se“. Věřila jsem mu. Byli jsme spolu osm let. Osm let, ve kterých jsem si myslela, že ho znám.

Ale ten den na letišti mi navždy změnil život.

Přijeli jsme včas, odbavení proběhlo hladce. Jenže těsně před bezpečnostní kontrolou mě požádal, abych na chvíli počkala – prý jde něco rychle ověřit. Zmizel. Čekala jsem pět minut. Pak deset. Psala jsem mu, volala. Nic. A pak přišla zpráva:

„Promiň, ale potřeboval jsem si odpočinout… sám.“

Stála jsem tam s kufrem v ruce, v šoku, mezi davy cizích lidí, a snažila se pochopit, co se právě stalo. Manžel, se kterým jsem sdílela život, mě prostě nechal na letišti a odletěl sám na dovolenou, kterou jsme plánovali jako romantický útěk.

Slzy přišly až o pár hodin později. Ale místo toho, abych šla domů a litovala se, udělala jsem něco jiného.

Vrátila jsem se. Domů. Do našeho bytu. A začala jsem plánovat svou pomstu.

Začala jsem u bankovního účtu – náš byl společný. Do večera jsem ho vyprázdnila na svůj nový osobní účet. Všechny společné úspory? Byly většinou moje výplaty, moje spoření. On neměl ponětí, kolik kde máme – peníze nikdy neřešil. Teď už nemusel.

Pak jsem sbalila jeho věci. Do krabic. Všechno – oblečení, notebook, osobní věci. Odnesla jsem je k jeho matce. Na dveře jsem přilepila lístek:

„Vrátila jsem ti ho. Ale pozor, občas utíká.“

Nezvedala jsem telefon. Neodpovídala na zprávy. A když se o týden později vrátil z dovolené, unavený a spokojený, čekalo ho překvapení. Prázdný byt. Změněné zámky. A dopis:

„Dovolená o samotě? Teď ji budeš mít navždy.“

Dnes? Jsem šťastná. Odjela jsem sama na jinou dovolenou – tentokrát s úsměvem. A vím, že když mě někdo zradí, nejsem oběť. Jsem síla, se kterou nepočítal.

A jestli ho mrzí, že mě opustil na letišti?

To už mě vážně nezajímá.