Před několika týdny jsem poznala jednoho muže. Sympatický, okouzlující, pozorný – jako vystřižený z románu. Nosil mi květiny bez důvodu, každé ráno psal milé zprávy, dvorně a jemně se o mě staral. Byla jsem přesvědčená, že je to on. Ten pravý.

Už jsme se několikrát viděli u něj doma, a když navrhl, že příště přijde ke mně, bez váhání jsem souhlasila. Bydlím sama, pokud nepočítám svého psa – hodného a klidného psa, který nikdy na nikoho neštěkal, ani na pošťáka.

Když jsme vešli na dvůr, pes jako by zešílel. Začal hlasitě štěkat, sklápěl uši a poskakoval na místě. Byla jsem zmatená. To se ještě nikdy nestalo.

„Asi se mu nelíbí tvoje energie,“ zavtipkovala jsem, abych odlehčila situaci.

Můj přítel se nuceně usmál, ale viděla jsem, jak ztuhl.

„Možná bys ho mohla zavřít? Co kdyby… kousnul?“ zamumlal.

„Neboj se, není takový. Možná mu jen nevoní tvoje parfém,“ odpověděla jsem a zavřela psa do kuchyně, aby nerušil. Ale pes se neuklidnil – škrábal na dveře, výl, štěkal, jako by cítil nebezpečí.

Můj přítel řekl, že se necítí dobře, že nemůže zůstat, a… odešel.

Pak zmizel. Neodpovídal na zprávy ani na telefonáty. Ani slovo. Prostě zmizel. A o týden později jsem se dozvěděla něco hrozného – a tehdy mi došel důvod podivného chování mého psa 😨😱

Pokračování 👇👇

O pár dní později jsem ho uviděla ve zprávách. Byl zatčen. Pod vlivem těžkých drog sedl za volant a srazil člověka na přechodu.

Stála jsem s telefonem v ruce, bledá hrůzou. A hlavou mi vířila jediná otázka: Co by se stalo, kdyby to můj pes nevycítil? Kdyby zůstal u mě? Kdybych šla spát a on se ocitl v té své realitě?

Od té doby už nikdy nepochybuji o instinktech zvířat.

Někdy vědí mnohem víc než my.