Ta otázka visela ve vzduchu jako drobný, ale neodbytný problém, který se nedal jen tak přehlédnout. Na první pohled působila jednoduše, skoro technicky, jako něco, co se dá vyřešit jedním kliknutím nebo jasným pokynem. Ale čím déle jsem se na ni díval, tím víc se rozpadala na vrstvy významů, které se navzájem překrývaly.

Seděl jsem u stolu v malé místnosti, kde jediné okno pouštělo dovnitř mdlé světlo odpoledne. Venku projížděla auta, lidé mluvili, někdo se smál, ale uvnitř bylo ticho, které mě nutilo soustředit se jen na tu jednu větu.

„Do you want a translation into English of the original text…“

Slovo „originální“ mě zarazilo víc, než jsem čekal.

Co je vlastně originál v situaci, kde už existuje více verzí téhož sdělení? Francouzská verze, kterou jsem právě napsal, nebyla původní myšlenka. Byla už přetvořená, přizpůsobená jinému jazyku, jinému rytmu, jinému způsobu myšlení. A teď měla být znovu převedena do angličtiny.

Dvojitý pohyb mezi jazyky. Dvojité zrcadlo.

Otočil jsem se na židli a podíval se na obrazovku. Kurzor blikal na konci věty, jako by čekal na rozhodnutí, které není jen jazykové, ale téměř filozofické.

V místnosti se mezitím ozývaly drobné zvuky — tikání hodin, vzdálený hluk z chodby, slabé vrzání podlahy. Všechno působilo normálně, ale zároveň nějak zpomaleně, jako by realita sama váhala, jakou verzi situace má přijmout.

„…or do you want an English translation of the French version I just wrote?“

Ta druhá možnost zněla praktičtěji, ale zároveň nebezpečněji. Protože znamenala přiznat, že už existuje mezistupeň. Verze verze. Myšlenka převedená do jiného jazyka, která se teď měla znovu transformovat.

Vstal jsem a prošel se po místnosti. Každý krok zněl příliš hlasitě. Jako by prostor zesiloval i ty nejmenší pohyby, aby mi připomněl, že rozhodnutí není jen abstraktní.

Zastavil jsem se u okna. Sklo bylo studené. Venku se nic zvláštního nedělo. A přesto jsem měl pocit, že uvnitř se odehrává něco mnohem složitějšího než běžný překlad.

Bylo to jako volba mezi dvěma historiemi téhož sdělení. Mezi tím, co bylo „první“, a tím, co bylo už jednou změněné.

Znovu jsem se podíval na větu na obrazovce. A uvědomil jsem si, že odpověď není jen o jazyce, ale o důvěře v původ.

Do čeho vlastně chci nahlédnout? Do zdroje, nebo do jeho odrazu?

Kurzor stále blikal.

A já jsem ještě chvíli neodpovídal, protože v té jednoduché otázce bylo víc nejistoty, než se na první pohled zdálo.