Stála na okraji břehu a dívala se na vodu, která se pomalu valila mezi kusy ledu. Každý úlomek se pohyboval vlastním směrem, narážel do ostatních a zase mizel pod hladinou. Bylo to chaotické, nevyzpytatelné — a přesně tak se cítila i ona.

Za ní zůstalo všechno.

Dům, který kdysi nazývala domovem. Hlasy, které jí bývaly oporou. Pohledy, které se postupně změnily v chladné a odmítavé. Nezůstalo nic, co by ji drželo zpátky.

Jen ticho.

A rozhodnutí.

Zhluboka se nadechla. Studený vzduch ji pálil v plicích, ale pomohl jí soustředit se. Nemohla se vrátit. Nechtěla.

Udělala první krok.

Led pod její nohou zapraskal.

Ztuhla.

Srdce jí bušilo tak silně, že přehlušovalo zvuk řeky.

„Musím,“ zašeptala.

Další krok.

A další.

Pohybovala se pomalu, opatrně, hledala pevnější kusy ledu, snažila se rozložit váhu. Každé zaváhání mohlo znamenat konec.

Vítr zesílil.

Zvedl drobné krystalky sněhu a rozvířil je kolem ní. Výhled se zhoršil, břeh za ní i ten před ní se začaly ztrácet v bílé mlze.

Byla uprostřed.

Teď už nebylo cesty zpět.

Náhle se ozvalo hlasité prasknutí.

Zamrzla.

Led pod její pravou nohou se začal propadat.

Rychle přenesla váhu na druhou stranu.

Udržela rovnováhu.

Dech se jí zadrhl.

„Ještě kousek…“ zašeptala.

Krok.

Pak další.

A najednou—

pevná zem.

Dostala se na druhý břeh.

Klesla na kolena.

Ruce se jí třásly, dech byl trhaný, ale byla naživu.

Podařilo se jí to.

Aspoň si to myslela.

Pomalu se zvedla.

Rozhlédla se kolem.

Ten břeh byl jiný.

Ticho tu bylo hlubší.

Hustší.

Stromy rostly těsně u sebe, jejich větve byly zkroucené, jako by se snažily navzájem zachytit. Nebyly tu žádné stopy. Žádné známky života.

„Tohle není správné místo…“ zašeptala.

Otočila se zpět k řece.

Ale mlha zesílila.

Břeh, ze kterého přišla, zmizel.

Úplně.

Zůstala sama.

V tom tichu.

A pak—

krok.

Ztuhla.

Ten zvuk nepatřil jí.

Přišel z lesa.

Pomalu otočila hlavu.

„Haló?“ zavolala.

Její hlas zněl slabě.

Cize.

Bez odpovědi.

Jen další krok.

Blíž.

Srdce jí znovu zrychlilo.

„Kdo je tam?“ zeptala se.

Ticho.

A pak—

něco mezi stromy.

Pohyb.

Stín.

Ale ne takový, jaký by vrhalo světlo.

Tenhle se pohyboval proti němu.

Ustoupila o krok.

Pak další.

Ale půda pod jejími nohami byla měkká, nejistá.

Jako by nebyla pevná.

Jako by…

nepatřila tomuto světu.

„To není možné…“

Stín se přiblížil.

Pomalu.

Jistě.

A pak se zastavil.

Na hraně viditelnosti.

Anna zadržela dech.

A tehdy ten stín promluvil.

Tichým, ale zřetelným hlasem.

„Dlouho jsme čekali.“

Krev jí ztuhla.

„Kdo… kdo jste?“ vydechla.

Odpověď přišla okamžitě.

„Ti, kteří přešli před tebou.“

Srdce jí kleslo.

„To není možné…“

Stín se pohnul blíž.

A pak další.

A další.

Najednou jich bylo víc.

Obklopovaly ji.

Tiché.

Nehybné.

Ale přítomné.

„Řeka není cesta ven,“ řekl jeden z hlasů.

„Je to hranice,“ dodal jiný.

Anna ustoupila.

Ale nebylo kam.

„Já jsem chtěla jen odejít…“ zašeptala.

Ticho na okamžik zesílilo.

A pak—

„To si myslel každý.“

Stíny se přiblížily.

A Anna pochopila.

Že to, co považovala za únik…

byla jen další past.

A že na druhém břehu…

nikdy nikdo nezůstal sám.