Zpočátku jsem si říkal, že je to jen otázka času. Že si zvyknu, že se naučím orientovat, že si najdu své místo. Ale čím víc dní ubíhalo, tím víc jsem měl pocit, že jsem jen tichým pozorovatelem ve světě, který mi nepatří.

Ráno jsem vstával brzy, i když jsem nemusel. Ticho v bytě bylo až nepříjemné, a tak jsem raději vycházel ven, jen abych byl mezi lidmi. Ulice byly plné spěchu, hlasů a zvuků, které jsem nedokázal zařadit. Každý měl svůj směr, svůj cíl. Jen já jsem měl pocit, že se pohybuju bez skutečného ukotvení.

V práci to nebylo o moc jiné. Kolegové byli zdvořilí, ale odtažití. Úsměvy, krátké rozhovory, formální věty. Nikdo se neptal víc, než bylo nutné. Nikdo se nezdržel déle, než musel.

A já jsem si postupně začal uvědomovat, že to ticho není jen kolem mě.

Začalo být i ve mně.

Jednoho večera jsem se vracel domů později než obvykle. Ulice byly poloprázdné, světla lamp vrhala dlouhé stíny a všechno působilo klidněji než přes den. Poprvé od příjezdu jsem neměl pocit, že mě město tlačí.

Zastavil jsem se na rohu ulice.

Nevím proč.

Možná proto, že jsem si konečně připadal… méně ztracený.

A tehdy jsem si jí všiml.

Stála na druhé straně silnice.

Nehnutě.

Dívala se směrem ke mně.

Na první pohled nic zvláštního. Obyčejná postava, nenápadná, téměř splývající s okolím. A přesto na ní bylo něco, co mě přimělo zůstat stát.

Podíval jsem se jinam.

Pak zpátky.

Byla tam.

Pořád.

Nehýbala se.

„Možná čeká na někoho,“ pomyslel jsem si.

Otočil jsem se a pokračoval dál.

Ale ten pocit…

že mě někdo sleduje…

nezmizel.

Zrychlil jsem krok.

Klíče jsem měl připravené v ruce ještě dřív, než jsem došel ke vchodu. Odemkl jsem rychleji, než bylo nutné, a téměř okamžitě jsem za sebou zavřel dveře.

Opřel jsem se o ně.

Zhluboka dýchal.

„To nic nebylo,“ zamumlal jsem.

Jen únava.

Nové prostředí.

Mozek si hraje.

Vyšel jsem po schodech do bytu.

Zavřel za sebou.

Ticho mě přivítalo stejně jako každý večer.

Ale tentokrát bylo jiné.

Těžší.

Položil jsem klíče na stůl.

Zvuk byl ostrý.

Příliš hlasitý.

A pak jsem to uslyšel.

Slabé klepnutí.

Z chodby.

Zamrzl jsem.

„To bude soused,“ řekl jsem si.

Ale neznělo to jako kroky.

Bylo to pravidelné.

Tiché.

Klep.

Pauza.

Klep.

Pomalu jsem přešel ke dveřím.

Zastavil se těsně před nimi.

Ten zvuk byl teď jasnější.

Z druhé strany.

„Haló?“ zavolal jsem.

Žádná odpověď.

Jen to klepání.

Opatrně jsem se naklonil ke kukátku.

Podíval se ven.

Chodba byla prázdná.

Nikdo tam nestál.

„To není možné…“

Ustoupil jsem.

A tehdy to přišlo znovu.

Klep.

Ale tentokrát…

ne ze dveří.

Ze stěny.

Přímo vedle mě.

Srdce mi vyskočilo až do krku.

Pomalu jsem otočil hlavu.

Stěna byla normální.

Prázdná.

A přesto—

Klep.

Z druhé strany.

Jako by tam někdo byl.

Jako by někdo věděl, že jsem tady.

Ustoupil jsem o krok.

Pak další.

A najednou jsem si uvědomil něco, co mi ztuhlo krev v žilách.

Ten rytmus…

Nebyl náhodný.

Byl… odpovědí.

Na moje kroky.

Na můj dech.

Na mě.

A v tu chvíli mi došlo, že tohle město pro mě není cizí jen náhodou.

Něco v něm si mě všimlo.

A právě se rozhodlo…

že už mě nenechá být.