Vytrhla jsem stélku nehty, i když byla přilepená tak pevně, že jsem musela použít všechnu sílu. Prsty mě pálily a nehty se mi třásly, ale nepřestala jsem. Nebylo to jen o botě. Bylo to o tom pocitu, že se uvnitř skrývá něco, co tam nemá být, něco cizího, co mě po celý den tlačilo a nutilo kulhat.

Seděla jsem na okraji postele v předsíni, boty rozházené kolem mě, kabát ještě na ramínku. Den byl dlouhý a únavný a tahle drobnost byla poslední kapkou. Stélka se nechtěla pohnout, jako by byla součástí boty odjakživa. Když se konečně odlepila s tichým prasknutím, ucítila jsem zvláštní úlevu, skoro vítězství.

Pod ní nebylo nic, co bych čekala. Žádný kamínek, žádná složená bankovka, žádný zapomenutý lístek. Jen prázdné místo a otisk, který po lepidle zůstal. Přesto jsem zírala dovnitř déle, než bylo nutné. Uvědomila jsem si, že jsem hledala víc než příčinu bolesti nohy. Hledala jsem důkaz, že nepohodlí má jasný, viditelný důvod.

Ten den jsem si připadala podobně. Všechno na povrchu vypadalo v pořádku — práce, rozhovory, úsměvy. A přesto mě něco neustále tlačilo, nutilo zpomalit, zpochybňovat každý krok. Stélka v botě se stala symbolem něčeho, co jsem dlouho ignorovala.

Když jsem botu položila stranou, dotkla jsem se chodidla a zhluboka se nadechla. Ticho bytu bylo náhlé a upřímné. V takových chvílích člověk zjistí, jak je vyčerpaný ne z fyzické námahy, ale z neustálého přizpůsobování se.

Stélku jsem nakonec vrátila zpátky, ale už ne stejně. Očistila jsem ji, uhladila a položila volněji. Jako bych si tím slibovala, že příště nebudu čekat, až mě něco začne bolet natolik, že to budu muset vyrvat silou.

Ta drobná epizoda s botou mi připomněla, že někdy stačí malý, zdánlivě bezvýznamný čin, aby člověk pochopil větší věci. A že úleva nepřichází vždy s odpověďmi — někdy přijde jen s rozhodnutím něco konečně uvolnit.