Stála jsem mezi dveřmi jejího pokoje a cítila, jak se prostor kolem nás změnil v něco cizího a vzdáleného. Ještě včera to byl obyčejný pokoj, plný drobných chaosů a známých zvuků — šustění peřiny, tiché brumlání před spaním, občasné smíchy bez důvodu. Teď se zdál větší, chladnější, jako by se stěny odtáhly a nechaly mezi námi prázdno, které nešlo překročit.

Držela jsem kliku, aniž bych si uvědomovala, jak silně ji svírám. Kov byl studený a pevný, skutečný. Všechno ostatní působilo rozmazaně, vzdáleně, jako sen, ze kterého se člověk nemůže úplně probudit. Ona seděla na posteli a dívala se jinam. Neutekla, nezlobila se, jen se uzavřela do ticha, které mě děsilo víc než křik.

Nevěděla jsem, co říct. Slova, která jsem si připravovala cestou chodbou, se rozpadla dřív, než se dostala k jazyku. Věděla jsem, že cokoliv vyslovím, bude znít nedostatečně. Některé pravdy se nedají vysvětlit tak, aby nebolely, a některé změny přijdou dřív, než na ně člověk stihne najít správná slova.

Vzpomněla jsem si na všechny večery, kdy jsem tu stála podobně — unavená, ale klidná. Tehdy byl ten práh jen hranicí mezi dnem a nocí. Teď se proměnil v hranici mezi tím, co bylo, a tím, co už nikdy nebude stejné. Cítila jsem to v těle, v napětí ramen, v krátkém dechu.

Ona konečně zvedla oči. Nebyl v nich vztek, jen otázky. Takové, na které se odpovědi hledají roky. Udělala jsem krok vpřed, ale zastavila se. Respektovala jsem ten nový odstup, i když mě bolel. Věděla jsem, že někdy je největší oporou dát prostor, i když by člověk nejraději všechno obejmul a spravil.

Stála jsem tam ještě dlouho, aniž by se cokoli pohnulo. A přesto se změnilo všechno. Ten pokoj, ten práh, to ticho. Uvědomila jsem si, že domov není jen místo, ale pocit bezpečí. A že když se ten pocit naruší, musí se znovu pomalu, trpělivě stavět — krok za krokem, přesně tam, kde teď stála hranice mezi námi.