Bylo úterní ráno, něco málo po sedmé. Ještě jsem měla na sobě pyžamo, v náručí držela čtyřletou dceru, která se ke mně tiskla s tou důvěrou, jakou mají jen malé děti. Kuchyní se nesla vůně nedopité kávy a na lince ležely rozházené drobnosti z uspěchaného rána. Neměla jsem v plánu otevřít dveře nikomu cizímu. Ten den měl být obyčejný, nenápadný, jeden z mnoha.

Zaklepání mě vytrhlo z myšlenek. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho skutečně slyšela. Pak se ozvalo znovu, tentokrát jasněji. Dcera se pohnula a schovala tvář do mého ramene. Ještě než jsem došla ke dveřím, hlavou mi proběhly všechny možné scénáře — kurýr, soused, omyl. Nic, co by mě mělo připravit na to, co přijde.

Otevřela jsem jen na řetízek. Na chodbě stála žena v tmavém kabátě, s vážným výrazem a složkou v ruce. Působila klidně, ale v očích měla něco neklidného, co mě okamžitě znervóznělo. Představila se a vyslovila moje jméno s přesností, která mi byla nepříjemná.

V tu chvíli se čas zpomalil. Slyšela jsem vlastní dech, cítila váhu dítěte v náručí a snažila se udržet hlas klidný. Žena mluvila o formalitách, o krátkém rozhovoru, o věcech, které prý nelze řešit po telefonu. Každé její slovo mě nutilo svírat dceru pevněji, jako by mi ji někdo chtěl vzít.

Nechtěla jsem ji pustit dovnitř, ale zároveň jsem věděla, že útěk není řešení. Otevřela jsem dveře dokořán a ustoupila stranou. Dcera se mě ptala, kdo ta paní je, a já jí nedokázala odpovědět. Hlas se mi zadrhl v krku.

Rozhovor netrval dlouho, ale připadal mi nekonečný. Slova padala opatrně, úředně, bez emocí, a přesto každé z nich mělo váhu kamene. Některé věty jsem slyšela poprvé, jiné jsem tušila už dávno, jen jsem je odmítala vyslovit nahlas.

Když žena odešla, zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Pyžamo, studená káva, ranní světlo — všechno zůstalo stejné. A přesto bylo jasné, že se něco nenávratně změnilo. Podívala jsem se na dceru, která se na mě dívala s otázkou v očích, a pochopila jsem, že obyčejná úterní rána už pro mě nikdy nebudou obyčejná.