Je zvláštní, jak si člověk myslí, že největší bolest vychází z fyzického zranění. To je omyl. Nejsilnější rány nezanechávají modřiny ani šrámy, nekrvácejí a nevytvářejí jizvy, které by bylo možné vidět. Tyto rány jsou neviditelné. Skrývají se hluboko uvnitř, v myslích a srdcích, a někdy se zdá, že nikdy nezmizí.

Vzpomínám si na ten den, kdy se mi zdálo, že svět padá kolem mě. Nešlo o úraz ani o nemoc. Šlo o to, že jsem byla zrazená osobou, kterou jsem milovala nejvíce. Její slova mě zasáhla jako neviditelný nůž, a já jsem se cítila prázdná a bezmocná. Bolest nebyla hmatatelná, přesto byla nesnesitelná. Každý nádech, každý pohled, každý zvuk mi připomínal, že to, co jsem považovala za jistotu, už neexistuje.

Fyzické zranění lze léčit, přikrýt náplastí, dát do sádry, odpočívat a čekat, až se kůže zhojí. Ale duševní zranění? To nemá náplast. Nemá termín uzdravení. Nemá jasný začátek ani konec. Je to ticho, které tě obtěžuje v noci, to prázdno, které se plíží, když jsi sám, to těžké břemeno, které tlačí na tvá prsa, když se snažíš dýchat.

A přesto, i když je bolest nesnesitelná, existuje v ní paradoxní síla. Učí tě něco, co žádné fyzické zranění naučit nemůže. Učí tě vytrvalosti, trpělivosti a soucitu. Učí tě poznávat, kdo skutečně stojí po tvém boku, kdo tě podrží, když padáš. A učí tě, že jsi silnější, než sis kdy myslel.

Největší bolesti jsou ty, které nelze vidět. Ty, které si člověk musí nést uvnitř, a přesto se naučit žít dál. A možná je to právě ta neviditelná bolest, která tě nakonec formuje do osoby, která dokáže cítit hluboko, milovat opravdu a chápat svět s větší hloubkou, než bys kdy předpokládal.