Jmenuji se Nora a minulý rok mě téměř zlomil. Byla jsem uprostřed chemoterapie — slabá, nevolnost na denním pořádku, sotva jsem stála na nohou. Každý den byl pro mě boj, jak se dostat z postele, jak se dostat do koupelny, jak vůbec přežít další hodinu. Můj život se změnil k nepoznání, ale co bylo nejhorší, byla samotná osamělost. Všichni kolem mě říkali, jak jsou tu pro mě, ale to nešlo srovnat s tím, co jsem opravdu potřebovala.

Věděla jsem, že léčba mě oslabí, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že mě oslabí i lidi kolem mě. To, co jsem zažívala, bylo nejen fyzické vyčerpání, ale i psychické — pocit, že jsem na vše sama. Vždycky jsem si představovala, že když přijde těžká chvíle, moji blízcí budou stát při mně, budou mě držet za ruku, pomohou mi překonat každý nový den. Ale místo toho jsem cítila, že se ke mně všichni otáčejí zády.

A pak přišlo to rozhodnutí, které mě skutečně zlomilo. V okamžiku, kdy jsem potřebovala nejvíce podporu, místo toho jsem čelila opuštění. Můj manžel, člověk, kterého jsem považovala za svou oporu, rozhodl, že odjede na luxusní dovolenou, protože jeho matka měla narozeniny. Zůstala jsem tady, v izolaci, bez někoho, kdo by mě držel za ruku, když jsem to nejvíce potřebovala.

Bylo to jako rána do srdce. Představovala jsem si, jak mi bude pomáhat, jak se o mě postará, jak budeme čelit všemu společně. Místo toho jsem byla sama s nemocí, sama se svými myšlenkami, sama se svou bolestí. A když jsem si myslela, že už nic horšího přijít nemůže, osud mě ještě víc zkoušel.

To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že ve skutečnosti nejsem sama jen s nemocí, ale i s tím, co se děje kolem mě. Ačkoliv mi bylo nejhůř, právě teď jsem našla svou vnitřní sílu. Musela jsem se postavit na nohy i bez pomoci těch, kterým jsem věřila. A možná jsem v ten moment ztratila více než jen svou důvěru v některé lidi, ale zároveň jsem našla něco důležitějšího: svou vlastní sílu a odvahu bojovat dál.