poslouchal její nepravidelné hučení, jako by se snažila říct něco, co už nemá sílu vyslovit nahlas. V koupelně svítila jen jedna žárovka, studené světlo se odráželo od kachliček a dělalo ze všeho kolem něco neosobního, téměř cizího. Měl jsem ruce špinavé od prachu a staré mastnoty a kolena mě bolela, ale nemohl jsem se přimět vstát.

Ta pračka tu byla déle než já v tomhle bytě. Přežila několik stěhování, rozbité vztahy i období, kdy jsem počítal každou korunu. Nebyla hezká ani tichá, ale byla spolehlivá. Až doteď. Teď stála přede mnou jako němý svědek toho, že některé věci prostě doslouží, ať se snažíme jakkoli.

Rozložil jsem vedle sebe šroubky, které jsem opatrně vyšrouboval, a snažil se vzpomenout si, proč mi ještě před pár lety opravování připadalo samozřejmé. Tehdy jsem měl pocit, že když se něco pokazí, stačí trpělivost a správný nástroj. Dnes jsem si nebyl jistý ani tím, jestli chci, aby se to ještě dalo spravit.

Z vedlejšího pokoje se ozývalo tiché tikání hodin. Ten zvuk mě nutil myslet na věci, které jsem přes den úspěšně odkládal. Na nevyřízené telefonáty. Na rozhovor, kterému jsem se vyhýbal. Na rozhodnutí, které se blížilo stejně neúprosně jako konec pracího cyklu, který už nikdy nedoběhne.

Zkusil jsem pračku znovu zapnout. Krátké zavrčení, kovový zvuk a pak ticho. Položil jsem na ni dlaň. Byla studená. Najednou mi došlo, že nejde jen o spotřebič. Klečel jsem tam, unavený, a poprvé po dlouhé době jsem si dovolil připustit, že jsem také unavený z opravování věcí, které se možná už opravit nedají.

Sedl jsem si na paty a opřel se zády o vanu. V té poloze bylo něco ponižujícího i osvobozujícího zároveň. Nemusel jsem nic předstírat. Nemusel jsem být šikovný ani silný. Stačilo jen být. V tom tichu jsem si uvědomil, že někdy není selháním vzdát se opravy, ale nechat odejít to, co už splnilo svou roli.

Když jsem se nakonec zvedl, pračka zůstala stát tam, kde byla. Stejná, nefunkční, tichá. Ale já se cítil o něco lehčí. Ne proto, že bych problém vyřešil, ale proto, že jsem ho konečně přestal brát jako osobní prohru.

Bylo už pozdě večer, když jsem zhasl světlo v koupelně. A přesto jsem měl pocit, že se v tom tichu něco pohnulo. Možná ne pračka. Možná já.