Když se setmí a dům se ponoří do ticha, Ella si lehne na bok a prsty se zachytí okraje deky, jako by to byl břeh, od kterého se dá vyplout. Nevidí stíny na stěnách ani barvu lampy v koutě. Svět pro ni nezačíná očima. Začíná hlasem. A já vím, že ten hlas musím držet pevně, aby měl tvar a váhu.

„Dnes ti povím o ránu,“ říkám. „O tom, jak voní tráva, když se probudí dřív než lidé.“ Ella se usměje, maličko, skoro neznatelně. Naslouchá celým tělem. Když mluvím o ptácích, pohne prsty, jako by si zkoušela jejich rytmus. Když mluvím o moři, nadechne se hlouběji, jako by slaná vlhkost skutečně prošla oknem.

Svět jí přináším po částech. Ne ve velkých obrazech, ale v detailech. V teple hrnku, který se opře o dlaň. V zvuku kroků na štěrku. V tom, jak déšť mění chodník v klavír, na který hraje sám sebe. Učím se vybírat slova tak, aby nebyla prázdná. Aby měla povrch, hranu, vůni.

Ella se ptá. Vždycky se ptá. Jak zní žlutá? Je vítr rovný, nebo se kroutí? Bolí hvězdy, když padají? Odpovídám, jak nejlépe umím, a přitom vím, že svět, který jí dávám, není kopií toho mého. Je jiný. Možná hlubší. Protože není zahlcený barvami, ale nese se v rytmu a doteku.

Někdy se bojím. Ne toho, co nevidí, ale toho, co bych mohl říct špatně. Slova mají sílu. Mohou stavět mosty, ale i zavírat dveře. Proto jí vyprávím pravdivě, ale jemně. O bouřkách mluvím jako o hlasitém dechu oblohy. O tmě jako o místě, kde si svět odpočine. O lidech říkám, že jsou různorodí jako kameny v řece — každý hladký jinak.

Když přijde noc a příběh se blíží ke konci, Ella se ke mně přitiskne. „Je ten svět velký?“ zeptá se šeptem. „Je,“ odpovím. „A vejde se do něj každý, kdo naslouchá.“ Chvíli mlčíme. Pak mi řekne, že dnes byl svět teplý. Jindy řekne, že byl rychlý. Nikdy neřekne, že byl prázdný.

Uvědomuji si, že ty příběhy nejsou jen pro ni. I já se učím vidět jinak. Všímám si zvuků, které bych přešel. Pamatuji si vůně, které jsem dřív nepojmenoval. Slova mě vedou zpátky k podstatě věcí. K tomu, co zůstává, když se zavřou oči.

Ella nikdy neviděla svět. Ale každou noc ho stavíme znovu — z hlasu, dechu a ticha mezi větami. A možná je to ten nejpoctivější způsob, jak ho poznat.