ale proto, že se změnil jeho rytmus. Dřív dům mluvil. Vrznutí schodů bylo odpovědí na smích z kuchyně, zavření dveří znamenalo začátek dalšího rozhovoru, i ticho mělo svůj tvar. Teď je všechno stejné a přitom jiné. Kroky jsou opatrnější, hlasy tišší, jako bychom se báli probudit něco, co tu zůstalo viset ve vzduchu.

Začalo to nenápadně. Jednou větou, která padla u stolu a nikdo nevěděl, jak na ni reagovat. Pak přišly další dny, další rozhovory, které končily dřív, než začaly. Náš dům se nezměnil fyzicky — stěny stojí, okna se otevírají, světlo dopadá na stejná místa. Ale něco se posunulo uvnitř nás. A s tím i vzduch.

Dýchání se stalo vědomým úkonem. Už to není samozřejmost. Někdy mám pocit, že musím vzduch hledat, že se skrývá v rozích místností, kam se bojíme jít. Každý z nás tu chodí po špičkách, nejen po podlaze, ale i po myšlenkách těch druhých. Snažíme se nebýt přítěží, a tím se jí paradoxně stáváme.

Pamatuji si, jak dům kdysi voněl kávou a smíchem. Jak se dveře nikdy nezavíraly úplně, protože někdo vždycky přicházel nebo odcházel. Teď se zavírají pomalu a tiše. Ne z hněvu, ale z opatrnosti. Jako bychom se učili nový jazyk, ve kterém se city neříkají nahlas, ale šeptají mezi řádky.

Nejtěžší jsou večery. Světla jsou rozsvícená, televize běží, někdo se pohybuje z místnosti do místnosti. Pohyb tu je, neustále. A přesto dům ztichl. Není to prázdnota, spíš napětí. Jako když se nadechujete a čekáte, kdy přijde výdech — jenže ten pořád nepřichází.

Každý z nás nese svůj vlastní důvod, proč je teď těžší dýchat. Nikdo ho nevyslovuje úplně. Možná proto, že se bojíme, že by se vyslovením stal skutečnějším. Že by se zhmotnil a zabral ještě víc místa. Tak ho držíme uvnitř a tváříme se, že je to jen únava, jen špatný den, jen období.

Občas se ale stane něco malého. Někdo se zasměje upřímně, někdo položí ruku na rameno, někdo se zeptá, aniž by čekal rychlou odpověď. V těch chvílích se dům na okamžik nadechne s námi. Vzduch je lehčí, stěny méně těžké. A my si uvědomíme, že ticho nemusí být nepřítel — může být i prostorem, kde se znovu učíme mluvit.

Vím, že dům znovu promluví. Možná jinak než dřív, možná tišeji, možná pomaleji. Ale naučíme se jeho nový rytmus. A s ním se naučíme znovu dýchat. Ne hned. Ne bez námahy. Ale společně. A to je v tuto chvíli to nejdůležitější.