Sníh padal těžce a tiše, jako by se celý svět rozhodl na chvíli zadržet dech. Bylo už po setmění a já si vyčítala, že jsme se zdrželi déle, než bylo v plánu. Baxter běžel přede mnou po lesní cestě, jeho silueta se objevovala a mizela mezi stromy. Zavolala jsem na něj, jednou, dvakrát. Neotočil se. V tom okamžiku se mi stáhl žaludek.

Baxter nebyl jen pes. Byl se mnou od doby, kdy se náš dům po rozvodu vyprázdnil a ticho bylo hlasitější než hádky, které mu předcházely. Naučil se rozpoznat mé nálady dřív, než jsem je dokázala pojmenovat sama. Věděla jsem, že když se rozběhl pryč, nebylo to z neposlušnosti. Něco ho vyrušilo. Něco ho vyděsilo nebo přitáhlo víc než můj hlas.

Najednou uklouzl. Slyšela jsem krátké zakňučení a pak nic. Bez přemýšlení jsem se rozběhla. Nevnímala jsem, že mám jen tenké boty, že mi mráz kouše do lýtek, že se mi dech láme v plicích. Les kolem mě byl rozmazaný, větve mi šlehaly do rukou, ale já běžela dál. Běžela jsem za Baxterem, aniž bych cítila chlad nebo bolest v nohách.

V hlavě mi zněla jediná myšlenka: nesmím ho ztratit. Každý krok byl poháněn strachem, který přehlušil všechno ostatní. Vybavovaly se mi obrazy dnů, kdy byl jediným důvodem, proč jsem ráno vstala z postele. Jak čekal u dveří, když jsem se vracela unavená z práce. Jak si ke mně lehal, když jsem neměla sílu mluvit.

Zastavila jsem se až u malého srázu, který jsem si ve tmě neuvědomila. Dole, mezi keři, jsem uslyšela jeho dýchání. Bylo rychlé, nepravidelné. Volala jsem na něj tiše, pak hlasitěji. Když zvedl hlavu a naše oči se setkaly, cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Byl vyděšený, ale živý.

Slezla jsem k němu opatrně, kolena se mi třásla, ruce jsem měla ztuhlé zimou. Až když jsem ho objala, uvědomila jsem si, že cítím bolest. Že mě pálí kůže, že mám škrábance, že sotva stojím. Ale v tu chvíli to bylo jedno. Baxter se ke mně přitiskl a já věděla, že jsme to zvládli.

Cesta zpátky byla pomalá. Každý krok bolel, chlad se mi konečně dostal pod kůži. Ale strach ustoupil a zůstal jen zvláštní klid. Uvědomila jsem si, že v těch několika minutách běhu jsem objevila sílu, o které jsem netušila, že ji mám. Ne proto, že bych byla statečná. Ale proto, že láska dokáže přehlušit tělo, rozum i únavu.

Když jsme se konečně dostali domů, Baxter usnul u krbu a já seděla vedle něj s dekou přes ramena. Dívala jsem se na jeho klidný dech a pochopila jsem, že někdy utíkáme ne před bolestí, ale k tomu, co nám dává smysl. A že v těch chvílích dokážeme víc, než si kdy myslíme.