Prudší pohyb by mohl něco spustit. Vtom se za jejími zády ozval ostrý kovový rachot — z horní police se sesunul těžký hrnec a s hlasitým zvukem dopadl na podlahu. Dívky stály opodál a pozorovaly ji. Mlčky. Soustředěně. Jako by čekaly na signál.

— Pozor, můžeš uklouznout, — pronesla Nora klidným hlasem a zůstala stát na místě.

Hazel se zamračila. Tohle nebyla reakce, kterou chtěla vyvolat. Žádný křik. Žádný strach. Žádná výčitka.

— Ty se nás opravdu nebojíš? — zeptala se s chladným úsměvem.

Nora se pomalu otočila a pohlédla jí přímo do očí. Bez nadřazenosti. Bez lítosti. Jen s klidem, který byl téměř znepokojivý.

— Bojím se jen jedné věci, — odpověděla tiše. — Když děti uvěří, že na světě nikoho nemají.

V domě zavládlo ticho. Tak hluboké, že bylo slyšet tikání hodin v hale. I dvojčata ztuhla a přestala se nervózně pochechtávat.

Ten večer Nora neodešla. Nikdo jí to nepřikázal, nikdo ji neprosíl. Prostě zůstala. Pokračovala v práci, jako by chaos kolem ní byl jen další místností k uklizení. Myla podlahy, třídila oblečení, opatrně stírala zaschlé barvy ze zdí. Když otevřela dveře koupelny a našla June schoulenou na zemi v mokrém oblečení, nic neřekla. O pár minut později se vrátila s čistým pyžamem a teplým ručníkem.

— Tatínkovi to neřeknu, — zašeptala. — Máš moje slovo.

June k ní vzhlédla. Její pohled nebyl dětský. Byl unavený. Těžký.

— Všechny odcházejí, — řekla zlomeným hlasem. — My je vyženeme.

— Já vím, — přikývla Nora. — Někdy je bolest hlasitější než rozum.

Jonathan tu noc téměř nezamhouřil oko. Seděl ve své pracovně a čekal na další katastrofu. Na zprávu od ochranky. Na další důkaz, že situace je nezvladatelná. Ale nic nepřišlo. Dům zůstal podivně klidný.

Ráno sestoupil do kuchyně — a zůstal stát.

Všech šest dívek sedělo u stolu. Nehádaly se. Nekřičely. Před sebou měly teplou snídani. Skutečnou. Ne jídlo z krabiček. Nora stála u sporáku.

— Pro Lenu jsem udělala kaši bez mléka, — řekla klidně. — Vaše žena si poznamenala, že má alergii.

Jonathan ztuhl.

— Odkud to víte…?

— Na lednici byl seznam, — odpověděla prostě. — Pořád tam je. Jen ho nikdo dlouho nečetl.

Hazel jedla mlčky. Bez provokací. Bez posměšků.

— Zůstaneš? — zeptala se náhle, aniž by zvedla oči.

Nora se na ni podívala. Pak na ostatní dívky, které se tvářily, jako by ani nedýchaly.

— Neslibuji navždy, — řekla upřímně. — Ale dnes zůstanu.

Uplynul jeden den. Pak druhý. A potom celý týden.

Nora se nesnažila nahradit matku. Nestavěla se do role zachránkyně. Stala se něčím jiným — pevným bodem. Zavedla jednoduchý řád. Klidné večery. Společný úklid, ne jako trest, ale jako způsob, jak dát věcem smysl. Dovolila vztek, ale nedovolila ničení. Slzy byly v pořádku. Krutost ne.

Jednoho odpoledne Hazel ztratila kontrolu. Popadla vázu a mrštila s ní o stěnu. Sklo se roztříštilo po obývacím pokoji.

— Odejdi! — křičela. — Stejně odejdeš jako všichni!

Nora si klekla na zem a začala sbírat střepy.

— Tak křič, — řekla klidně. — Já tu práci dokončím.

Hazel se zhroutila. Ne hraně. Doopravdy.

Později našel Jonathan Noru v zahradě.

— Nerozumím tomu, — přiznal tiše. — Najímali jsme odborníky. Platili nejlepší agentury. Proč to funguje právě s tebou?

Nora se zadívala k domu. Šest postav stálo u okna, těsně u sebe.

— Protože nejsou zlé, — odpověděla. — Jsou zlomené. A zlomené srdce neposlechne rozkazy.

Po měsíci byl dům k nepoznání. Stěny byly čisté. Zahrada znovu ožila. Dívky se začaly smát — opatrně, ale opravdově.

Oficiálně byla Nora stále jen uklízečka. Ve skutečnosti pomáhala s úkoly, naslouchala, zůstávala. A někdy v noci seděla u Leniny postele, když se vracely noční můry.

Po dvou měsících jí Jonathan nabídl skutečnou smlouvu. Plat, který si nikdy neuměla představit.

— Zachránila jsi mou rodinu, — řekl. — Nevím, jak tě mám nazvat.

Nora se jemně usmála.

— Já jsem jen zůstala.

Třicet sedm chův odešlo, protože bojovaly s chaosem.

Jedna žena zůstala — protože viděla bolest.

A to stačilo, aby se z domu plného strachu znovu stal domov.